Lidovci ještě nedávno těžili z toho, že liberálové neměli koho volit. Na jejich „nezpochybnitelné“ pravdy už teď uslyší málokdo
Komentář Jiřího Pehe: KDU‑ČSL vidí sama sebe ideově někde mezi evropským liberálním křídlem křesťanskodemokratického hnutí a maďarským Fidesz. V praxi to znamená přesvědčení, že žena dál patří k plotně či že jen strana ví, co je pravda. Takto pojatý monopol na „pravdu“ odpuzuje nemalou část generace mileniálů, kteří už vyrostli v „tekuté“ modernitě bourající všechna dogmata a k majitelům zaručených pravd cítí jistou ostražitost.
Odcházející předseda KDU‑ČSL Pavel Bělobrádek nedávno publikoval v Katolickém týdeníku článek, v jehož názvu stojí otázka: Kam směřují čeští lidovci? Svůj text rozeslal na sociálních sítích zhruba tuctu komentátorů. Zřejmě především proto, aby je seznámil se svým pohledem na stav KDU‑ČSL, ale možná i proto, aby vybídl k diskusi.
Od úřadujícího lidoveckého předsedy lze asi těžko očekávat, že několik týdnů před tím, než na nadcházejícím sjezdu předá vedení strany někomu jinému, členům strany a voličům KDU‑ČSL i širší veřejnosti sdělí, že to s lidovci nevypadá dobře. A jeho úvaha skutečně vyznívá spíše optimisticky, i když přiznává, že v zemi s „nižší religiozitou“ obyvatel, jakož i s komplikovaným historickým dědictvím (které v textu částečně popisuje), to u nás lidovci nemají lehké.
Podle Bělobrádka se lidovci sice nedokázali stát catch‑all party, ale nejsou bez vlivu. Nesmějí se prý vzdávat především svých křesťanských hodnot, jakož i naděje, že pro ně získají více spoluobčanů. Už proto, že momentální politická situace je špatná a hodnoty, jako jsou svoboda, vláda práva a spravedlnost, jsou v ohrožení. Zvedá se prý tudíž občanský odpor, který lidovci musejí umět podchytit.
Po letech budování „liberální sobecké společnosti“ navíc údajně roste poptávka po konzervativních hodnotách, po silnější roli rodiny, důstojnosti, společenství, v němž nikdo není ponechán sám. Lidovci prý nesmějí tento přirozený návrat lidí ke „kořenům“ přenechat extremistům, kteří ho využívají k rozdmýchávání strachu a obracejí se prosti sjednocené Evropě.
Reakce Pavla Bělobrádka:
Lidovci chápou až příliš dobře, co se kolem děje
Lidovecké iluze a realita
Bělobrádkův popis se hezky čte, ale bohužel trpí značnou obecností, čemuž lze v případě textu napsaného v podobě jakéhosi motivačního apelu u příležitosti stého výročí založení strany a s vidinou nadcházejícího sjezdu rozumět. Jenže problémy lidovců, kteří se už nějakou dobu potácejí na hranici volitelnosti, jsou mnohem hlubší než ty, které popisuje Bělobrádek.
Začít lze jistým nepochopením toho, proti čemu se Bělobrádek vymezuje, tedy „liberální společnosti,“ která je prý sobecká. Ponecháme‑li stranou, že „sobecké“ jsou i společnosti, v nichž vládnou konzervativci či socialisté, nebo společnosti, jako je ta maďarská, které se od liberalismu explicitně distancovaly (a že tedy „sobeckost“ mnohem více souvisí obecně s fungováním tržních společností pozdního kapitalismu než s konkrétními politickými směry), je to právě jisté nepochopení toho, kam se moderní liberálně-demokratické společnosti vyvíjejí, co lidovce u nás ohrožuje.
Podívejme se třeba na postavení žen. Jaké bylo v tzv. tradiční (tedy de facto patriarchální) rodině, víme. Naši lidovci „tradiční rodinu“ vzývají, aniž by hlouběji reflektovali přinejmenším prudce se měnící roli žen. Vzhledem k tomu, nakolik jsou spjati s katolictvím, lze snad pochopit jejich téměř apriorní odmítání jiných modelů rodin, než je „táta, máma a děti“ (i když některé západní křesťanskodemokratické strany byly schopné se v tomto ohledu posunout k liberálnějšímu vnímání). Jenže když tak činí, rozhodně jim nepomůže ohánět se údajnou „rostoucí poptávkou po konzervativních hodnotách“ a „přirozeným návratem ke kořenům“.
Máme pravdu a basta
Sociologické průzkumy totiž ukazují, že česká populace
