Jak se evakuuje Azovstal. Proč obránci závodu potřebovali lano a kde ještě čekají tisíce lidí na záchranu
Tito lidé se nesmějí fotit. Dělají práci, která je delikátní a nepotřebuje reklamu. Potřebují, aby je ruští vojáci nezajali, nezastřelili a neodebrali jim jejich dodávky. Ne aby se stali hrdiny internetu. Mariupolští dobrovolníci jsou kasta, která mezi sebe nikoho nepouští.
Podařilo se to.
Včera v 11 hodin dopoledne poprvé po dlouhých týdnech utichla palba v Mariupolu. Na ocelárny Azovstal nepadají ruské bomby ani rakety.
Desítky autobusů s řidiči unavenými k smrti jsou připraveny odvézt své pasažéry do bezpečí. Mají jimi být lidé, kteří už týdny čekají na záchranu v podzemí gigantické ocelárny Azovstal. Mnozí jsou zranění, vyčerpaní a zoufalí.
Napětí trvá celý den.
Kolony bílých džípů s nápisem OSN i vozů Mezinárodního červeného kříže projely do Mariupolu až v 18 hodin a 25 minut místního času. Představitelé mezinárodních organizací mají dohlížet na mimořádně složitou evakuační akci.
Až několik minut před dvaadvacátou hodinou velitel pluku Azov Svjatoslav Palamar oznamuje, že pětadvacet žen a dětí je „venku“. A jedou na území kontrolované Kyjevem, do 200 kilometrů vzdáleného Záporoží.
Podle ruských zdrojů dalších dvacet lidí (není doposud jasné, jestli šlo o ženy a děti z Azovstalu, nebo jiných částí města) bylo vyvezeno na teritorium okupované Rusy. Zda chtěli, nebo ne, nikdo neví. Nejspíš toužili hlavně po tom, ocitnout se někde, kde se nestřílí, a šťastní byli všichni stejně.
Vedoucí provozu zachraňuje své sousedy
Stovky lidí ale stále sedí v podzemí závodu. Někteří jsou
