S Maďary na věčné časy! A pokaždé jinak
Glosa Mojmíra Hampla: Proč je tak obtížné pochopit některé tendence převažující v maďarské politice a společnosti – a přitom by vlastně být nemělo.
Zarytí odpůrci Visegrádské skupiny měli po útoku na Ukrajinu alespoň jeden drobný důvod k optimismu. Všechna ta hrůza přece jasně ukázala, že minimálně s Maďary (ale, zatraceně, někdy i mnohými Slováky) se podstatná část české elity, ale jaksi i lidu obecného, prostě v dějinných okamžicích na zásadních bezpečnostních a geopolitických otázkách neshodne.
Copak to zřetelně neukázalo lavírování premiéra Viktora Orbána a jeho nechuť aktivisticky či aspoň aktivně Ukrajině pomáhat? Jeho mdlé odsuzování ruské agrese? Jeho obojaká politika jakési chytré maďarské horákyně? Jeho kdesi v pozadí stále doutnající hrozba, že bude tím, kdo razantnější kroky svých států blízkých a sousedních zbrzdí, či prostě zablokuje? Copak to je nějaký partner? Teď když jde možná o vše?
Stoupenci spolupráce v rámci V4, která v minulosti v mnoha ohledech udělala víc evropského hluku, než by čistě nominálně odpovídalo počtu jejích obyvatel, si naopak zoufali. A alespoň načas přešli do ilegality. Jakousi verbální distanci museli projevit i ti, kteří ve smysluplnost visegrádské spolupráce hluboce věří, ale maďarské pozice po letošním 24. únoru byly najednou i pro ně nehajitelné. Neřešitelná situace pro politické síly, které na Visegrád sázely, ale najednou si musely vybrat mezi Ukrajinou a Maďarskem.
Přitom by pozice Maďarska neměla být tak nepochopitelná. Alespoň ne ve střední Evropě, v níž máme jako Češi