Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Dostala jsem ledovou sprchu, říká spisovatelka Tučková. Ženám jsou v církvi vyhrazena jen místa v lavicích

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Když zavřu oči, vidím hřbitov. Sedm set padesát řeholnic. Na každém pomníku jiný druh růží, podle příslušnosti k řádu,“ popisuje spisovatelka Kateřina Tučková dějiště svého románu Bílá Voda. Kniha je kromě jiného voláním po zrovnoprávnění žen (nejen) v katolické církvi. Během deseti let psaní s církví sama absolvovala námluvy, „sňatek“ však odmítla. A taky se stala matkou dvou dětí.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Proč rukopis dvakrát vyhodila a pak román napsala potřetí.
  • Čím by jí papež František mohl vyfouknout pointu.
  • Proč při přípravách na biřmování pociťovala bezvýznamnost a bezmoc.
  • Jak moc ji zasáhla konfrontace kvůli umělému oplodnění.
  • Proč by měly být ženy kněžími.
  • Jak návštěvy kostela v dětství kontrastovaly s domácí temnotou.

Když jsme spolu mluvily před třemi lety, pozastavovaly jsme se nad poněkud drsnou první větou rozhovoru s vámi z jednoho časopisu pro ženy. „Bude jí čtyřicet, nemá děti a neumí vařit.“ A dnes?

Bylo jí čtyřicet. Má dvě děti. Ale pořád neumí vařit! (směje se) Naštěstí jí ale vaří manžel ­– a skvěle!

Dřív jste říkávala, že vašimi dětmi jsou knížky. Těhotenství s Bílou Vodou trvalo deset let a porod je také náročný. Nejdřív bylo málo papíru, teď se zjistilo, že špatně drží vazba, takže bylo oficiální vydání o týden posunuto. Máte vůbec s poměrně čerstvými vzpomínkami na porod Alberta a Aranky stejně silné emoce při vydání knížky jako dřív?

Porod Bílé Vody byl rozhodně mnohem náročnější než porod Aranky, která přišla na svět krátce po silvestrovské půlnoci, 1. ledna 2022, během necelých dvou hodin. Oproti ní přicházela Bílá Voda na svět komplikovaněji. Ale i to už máme za sebou, takže si teď konečně můžu vydechnout.

Tentokrát ovšem bez euforie, jakou jsem cítila v případě předchozích knih. Je to jiné. Kvůli péči o dvě malé děti a především kvůli nočnímu kojení jsem unavená a trošku otupělá. Takže cítím pouze tichou radost, že je knížka hotová.

Nejčastěji teď slyším úžas: „Ona ten rukopis prý dvakrát zahodila a napsala to celé potřetí!“

To je pravda. Protože ty první dvě verze nebyly dobré. Nicméně pokaždé jsem naštěstí věděla, jak to udělat líp. Trvalo to deset let a nebyly to jednoduché roky. To téma jsem nosila v hlavě jako těžké břemeno, kterým jsem se musela pořád zaobírat.

Někdy si říkám, že kdybych na začátku tušila, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Rozhovory

TOP

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější