Co Zeman nikdy nestrávil a k čemu byl Klaus vlažný. Bez NATO by hrozilo, že zůstaneme sami, říká diplomat
Slovensko je příkladem toho, že vstup do NATO nebyl automatický, a že kdyby i České republice vládly autoritářské síly, není vyloučeno, že by také zůstala někde bokem, říká v rozhovoru pro Deník N k 20. výročí vstupu do Aliance tehdejší vyjednavač Karel Kovanda.
Jaká nejvýraznější vzpomínka se vám dnes, po 20 letech, vybaví z přístupových jednání o našem vstupu do NATO?
Bylo to vyvrcholení jednoho ze základních směřování české zahraniční politiky. Vyjednávání ani vlastně nebylo velkým vyjednáváním. NATO se rozhodlo, co by od nás chtělo, a potom jsme se dohadovali o tom, do jaké míry to dokážeme splnit. Já jsem to vyjednávání převzal po Sašovi Vondrovi, který to celé začal.
Řekl byste tedy, že úspěch byl daný už situací, která v 90. letech po pádu Sovětského svazu panovala, a konkrétními lidmi, kteří byli zrovna u moci? Kdyby byl na vedoucích pozicích někdo jiný, mohlo to dopadnout jinak?
Myslím, že ten zájem, aby republika do Aliance vstoupila, byl oboustranný. I ze strany USA a dalších spojenců, zejména Německa. A když došlo na lámání chleba, bylo jasné, které země vstoupí, a které ne.
Že Slovensko zůstalo bokem, bylo právě výsledkem toho, jací představitelé Slovensko vedli (země nebyla v roce 1999 do NATO přijata kvůli režimu premiéra Mečiara, pozn. red.). Slovensko je příklad toho, že to členství nebylo automatické, a že kdyby jiné síly byly i ve vedení České republiky, není vyloučeno, že by i ČR zůstala někde bokem.
Chápu, proč nás lidé dříve měli za gumy. Ani bratr mé přítelkyně nechtěl do rodiny lampasáka, říká generál Řehka
Myšlenka rozšíření na východ nebyla jednoznačná ani na Západě, jejími odpůrci byly takové významné figury americké politiky jako například senátor Sam Nunn a ministr obrany prezidentů Kennedyho a Johnsona Robert McNamara. Považovali to za americkou chybu. Setkal jste se s odporem, musel jste někoho takového přesvědčovat?
Ty názory znám, jeden z paradoxů je, že
