Co Zeman nikdy nestrávil a k čemu byl Klaus vlažný. Bez NATO by hrozilo, že zůstaneme sami, říká diplomat
Slovensko je příkladem toho, že vstup do NATO nebyl automatický, a že kdyby i České republice vládly autoritářské síly, není vyloučeno, že by také zůstala někde bokem, říká v rozhovoru pro Deník N k 20. výročí vstupu do Aliance tehdejší vyjednavač Karel Kovanda.
Jaká nejvýraznější vzpomínka se vám dnes, po 20 letech, vybaví z přístupových jednání o našem vstupu do NATO?
Bylo to vyvrcholení jednoho ze základních směřování české zahraniční politiky. Vyjednávání ani vlastně nebylo velkým vyjednáváním. NATO se rozhodlo, co by od nás chtělo, a potom jsme se dohadovali o tom, do jaké míry to dokážeme splnit. Já jsem to vyjednávání převzal po Sašovi Vondrovi, který to celé začal.
Řekl byste tedy, že úspěch byl daný už situací, která v 90. letech po pádu Sovětského svazu panovala, a konkrétními lidmi, kteří byli zrovna u moci? Kdyby byl na vedoucích pozicích někdo jiný, mohlo to dopadnout jinak?
Myslím, že ten zájem, aby republika do Aliance vstoupila, byl oboustranný. I ze strany USA a dalších spojenců, zejména Německa. A když došlo na lámání chleba, bylo jasné, které země vstoupí, a které ne.
Že Slovensko zůstalo bokem, bylo právě výsledkem toho, jací představitelé Slovensko vedli (země nebyla v roce 1999 do NATO přijata kvůli režimu premiéra Mečiara, pozn. red.). Slovensko je příklad toho, že to členství nebylo automatické, a že kdyby jiné síly byly i ve vedení České republiky, není vyloučeno, že by i ČR zůstala někde bokem.
Myšlenka rozšíření na východ nebyla jednoznačná ani na Západě, jejími odpůrci byly takové významné figury americké politiky jako například senátor Sam Nunn a ministr obrany prezidentů Kennedyho a Johnsona Robert McNamara. Považovali to za americkou chybu. Setkal jste se s odporem, musel jste někoho takového přesvědčovat?
Ty názory znám, jeden z paradoxů je, že