Punčák o Lunetiku a kokotech: I mileniálové potřebují svoje legendy
Na přelomu zimy a jara jsem se víceméně náhodou a bez vlastního přičinění ocitla na divadelní scéně pražského NoD a zhlédla jsem tam dvě představení. Každé jiné, ale přece jen je něco spojovalo: autorské nadšení a fakt, že ani jedno se nebere příliš vážně. Obě navíc dokážou diváky na hodinu a půl vtáhnout. Jedno představuje legendu devadesátek, kapelu Lunetic, druhé reflektuje současné randění a spletité hledání štěstí a lásky v době seznamovacích aplikací.
V roce 1991 se nad Českem objevil meteorit. Dopadl poblíž Benešova a trvalo celých 30 let najít jeho zbytky. Tohle není legenda, ale pravdivá událost, která tvoří nejen oblouk jednoho neobyčejného příběhu o partě kluků z Litvínova, ale slouží jako skvělá metafora pro naši nostalgii k devadesátkám. V případě představení The Legend of Lunetic navíc dodává příběhu nejúspěšnějšího českého boybandu pozoruhodnou až pohádkovou pointu.
Ironizace ledvinek a pestrých košil
Jsem mileniálka a vyrůstala jsem v devadesátkách. A v obecném povědomí mojí generaci z té doby zůstaly především popkuturní odkazy, jež v sobě nosíme dodnes s příjemnou nostalgií, která nám idealizuje dobu dětství a dospívání i s ironickým odstupem.
Nosíme si i pár módních traumat, z nichž v leckom zůstala zavilá tendence ironizovat ledvinky, pestré
