Na konci už jsem moc nemohl dělat reportáže. Na Ukrajinu se ale vrátím co nejdřív, říká zpravodaj Dorazín

Na co se v rozhovoru mimo jiné ptáme:

• Jak Martin Dorazín psychicky zvládá pohled na trpící Ukrajince?
• Proč ho mlčící lidé děsí víc než samotné bombardování?
• V čem ho zklamaly bývalé ruské spolužačky?
• Kdy se na území napadené Vladimirem Putinem zase vrátí?

S jakými pocity jste opouštěl Ukrajinu, kde jste byl od začátku války?

Byl jsem tam s fotografkou Ivou Zímovou od druhé poloviny ledna, protože jsme tušili, že se k něčemu schyluje. Nikdo si ale asi nedokázal představit, jak hrozné to nakonec bude. A to jsme možná teprve na začátku. Nevíme, jaké jsou další plány Putina a té kremelské bandy. Ale z toho, co teď říkal na Kosmodromu s Lukašenkem, v tom nemíní přestat. Čili jsme odjeli v první třetině celé války, když to půjde dobře. A když to půjde špatně, jsme teprve na začátku celé hrůzy. Odjížděl jsem odtud s pocitem, že se budu muset rychle vrátit. Ale ono už to tam nešlo tak dlouho táhnout. Je to hodně vyčerpávající.

Fyzicky i psychicky?

Fyzicky ani ne. Když člověk neleze rovnou pod nějaké ostřelování na východě nebo v Charkově, není úplně bezprostředně ohrožen. I když je pravda, že na Ukrajině není bezpečné místo nikde. Lítá to tam všude a může se stát cokoli od východu na západ a od severu na jih. Od Oděsy po Černihiv.

S Ivou jsme se zkrátka shodli, že už potřebujeme přestávku. A v práci po mně už taky chtěli, abych odjel, ale já měl pořád pocit, že tam člověk musí zůstat, protože ty události jsou ve vývoji a vyvíjely se k horšímu či spíše k nejhoršímu scénáři. Věděli jsme, že se bude měnit ruská strategie, a chtěli jsme počkat, jakým způsobem to Putin změní. Cesta domů byla taky dost strastiplná a dlouhá, protože mluvíme o zemi ve válečném stavu.

Říkala jsem si – a možná se pletu –, že když člověk odjíždí z oblasti, kde se dějí taková zvěrstva, má pocit jakési zrady, že má kam odjet a kde žít, kde bydlet a za kým jet. Měl jste nějaké takové výčitky svědomí?

Ano. Byli jsme dlouho na jednom místě, v Dnipru, bývalém Dněpropetrovsku, kde jsme se s lidmi v hotelu sžili. Uprchlíci se střídali, ale někteří tam zůstávali, nemohli nikam odjet. Byli to starostové vesnic či městeček, lidé, kteří se starali o dodávky elektřiny, vody a plynu, neustále jezdili tam a zpátky. Jeden den odpočívali, druhý vyrazili, přivezli uprchlíky a zase zpátky odváželi nějakou pomoc. Každý druhý den riskovali vlastní život. S těmito lidmi jsme se tam společně báli, protože útoky jsou tam v podstatě nepřetržitě. Dnipro je jeden z hlavních cílů Ruska.

V téhle hrůze se nám podařilo vytvořit rodinnou atmosféru, strach lidi strašně sbližuje. A je těžké je opouštět, při našem odjezdu opravdu plakali, hlavně ty ženy. Všichni si mysleli, že nastane něco horšího, podezírali nás dokonce, že máme jiné informace než oni. Je pravda, že hned po našem odjezdu začalo těžké ostřelování letiště v Dněpropetrovsku a situace se tam rapidně zhoršila. Odjížděl jsem s pocitem, že je skutečně opouštím, i když bylo jasné, že jim svou přítomností nijak nepomůžu. Oni mi ale několikrát říkali, že se s námi nebojí. Že mají lepší pocit a že se cítí bezpečněji, když jsme tam s nimi. A že když odjedeme, bude to pro ně psychicky náročné.

Ve válce se nedá odpočívat

Odjezd pro vás tedy musel být těžký. A když potom Rusové zaútočili na letiště, asi jste si připadal o to hůř, protože si mohli v tu chvíli říkat, že jste věděl opravdu něco víc.

To mě hned napadlo. Jako v každé válce je tam špionománie a podezíravost, které jsou pochopitelné, protože ti lidé se bojí všeho cizího. Mohou mít dojem, že třeba pracujeme pro jinou zemi. Na druhou stranu se za ty týdny známe už tak hodně, voláme si a jsme v kontaktu. Mají spíš pocit osamocení.

Nikdo neprojevil přání jet s vámi do Česka?

To je problematické. Chlapi odjet nemůžou, všichni nad osmnáct let musí zůstat. Byly tam i matky se syny, kterým bylo čerstvě třeba osmnáct devatenáct. Otec buď je, nebo není, bojuje, jsou rozvedené, ale mají strach o syny. Než by je tam nechaly samotné, radši zůstanou s nimi. To je normální mateřský instinkt.

To určitě.

Když se rodina rozdělí, bude ještě víc oslabená.

Přečtěte si také

„Když umřít, tak v Kyjevě.“ Mluvili jsme s Ukrajinkami, které se tlačí ve frontě na vlak zpět

Myslíte, že tuhle novou ukrajinskou rodinu ještě uvidíte? Chystáte se za nimi zpátky? Protože vy se chcete na Ukrajinu vrátit zase co nejdřív.

Když jsem jim to slíbil, budu se tam snažit dostat. Ale uvidíme. Za dva týdny může být situace úplně jiná, mohou odjet nebo si najít jiné bydlení. Ale jsme samozřejmě v kontaktu a vrátit se k nim chci. Jsou to takoví kamarádi.

Přerušila jsem vás, když jste začal líčit cestu zpátky. Byla něčím specifická?

Jeli jsme jedinou bezpečnou trasou, která vede z východu na západ přes střed Ukrajiny. A vlastně taky není úplně bezpečná. Kdekoli jsou vojenská vozidla, cisterny, základny, kontrolní stanoviště, kde se pohybuje domobrana, všechno je potenciální cíl. Nikdo neví, kdy a kam spadne raketa. Trošku jsme se ale báli ve chvíli, když jsme si uvědomili, jak blízko Rusové vlastně jsou. Projížděli jsme centrální Ukrajinou, přeladil jsem rádio a najednou tam zaznělo