Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Útoky pod falešnou vlajkou: proč je čím dál těžší je umět a čím dál lehčí z nich vinit jiné

Symboly sovětské moci odváží do sběru ruský vlk. Ale na trakaři je ukrajinská vlajka; nejsou tedy vinni Ukrajinci? Vyberte si. (Graffiti pochází z Ostravy.) Foto: ČTK
Symboly sovětské moci odváží do sběru ruský vlk. Ale na trakaři je ukrajinská vlajka; nejsou tedy vinni Ukrajinci? Vyberte si. (Graffiti pochází z Ostravy.) Foto: ČTK

Odrážení svědectví o masakrech a surovosti ruských vojáků výmluvou „to ne my, to se za nás někdo vydával“ se ve válce na Ukrajině stalo běžnou úhybnou strategií Kremlu. Manévr je jedinou možností, jak vytvořit (alespoň pro někoho) přijatelné rámování událostí. Skutečných operací pod falešnou vlajkou je oproti tomu, co vše je za ně označováno, minimum. A má to dobré důvody.

Španělský kapitán Francisco Torres pozoroval toho květnového rána roku 1801 malou brigu, blížící se pod americkou vlajkou k jeho fregatě. Snad nedůvěřivě, ale bez obav: Španělsko s tou nedávno založenou zámořskou zemí neválčilo a Torres měl šestinásobnou převahu mužů i síly děl.

Americká vlajka byla lest britského kapitána Thomase Cochrana, který se jen potřeboval dostat blízko. Pak vyvěsil britskou vlajku a zaútočil. Španělskou fregatu tehdy u Barcelony zajal díky jednomu z prvních dobře zdokumentovaných útoků pod falešnou vlajkou v dějinách.

Doba se změnila. Už nejde jen o útoky na moři. A na pravidlo „když těsně před útokem přiznáme barvu, je falešná vlajka akceptovatelná taktika“ už se nehraje: cílem moderních operací pod falešnou vlajkou je naopak vyvolat zdání, že za útok od začátku do konce mohl někdo jiný. Anebo ho alespoň zpětně z útoku pod falešnou vlajkou obvinit.

Aktuálně se to děje na Ukrajině. Rusko masakry civilistů, které všichni přeživší přisuzují ruským vojákům, bez mrknutí oka označuje právě za útoky pod falešnou vlajkou zinscenované pro očernění ruské armády.

A ne, není to prostý střet dvou verzí s pravdou „někde uprostřed“. Na jedné straně jsou desítky novinářů z velkých nezávislých médií, kteří mluvili se stovkami místních obyvatel. Média, pro něž je kredibilita jedinou zárukou přežití v konkurenci. Na straně druhé jsou média plně ovládaná ruskou vládou a hrozba přísných trestů, nebudou-li ruská média informovat přesně a pouze tak, jak chce válčící Kreml.

Moderní éru útoků pod falešnou vlajkou naplno odstartovala 30. léta. U její kolébky jako sudičky stáli tři muži: Alfred Naujocks, Suemori Kawamoto a Grigorij Kulik. Myšlenka byla prostá: něco provést, obvinit z toho nepřítele a pak ho napadnout.

Zmíněná jména nejsou tak známá jako jejich činy: Němec Naujocks vedl přepadení vysílačky v Gliwicích, z nějž hitlerovská říše obvinila Poláky a vzápětí je přepadla. Japonec Kawamoto nastražil výbušninu pod železnici v Mandžusku – z exploze imperiální Japonsko obvinilo Čínu a vzápětí ji přepadlo. Sovět Kulik zase (alespoň podle Chruščovových vzpomínek) zinscenoval dělostřelecký přepad sovětských vojáků u finské hranice, který Moskva označila za finskou provokaci. Vzápětí Sověti Finsko přepadli.

Ve všech třech případech šlo o útoky na lidské životy a jejich strůjci byli příslušníky silových složek totalitních režimů, v nichž hodnota lidského života byla nevalná. Režimů, které hledaly

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Válka na Ukrajině

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější