Reportáž: Bydlet, starat se, učit, vydržet. Jak se upadající německé město stalo vzorem v integraci
Na první pohled je to poněkud nudné německé maloměsto, na druhý ale místo, které v mnohém může jít příkladem. Západoněmecká Altena si za to, jak se v roce 2015 postavila k integraci uprchlíků, vysloužila zájem médií, výzkumníků i Organizace spojených národů, kancléřka Merkelová jí za tento přístup dokonce udělila cenu. Jak přesně vypadala integrační politika, za kterou Altena získala pověst města, které ji zvládá příkladně?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když v roce 2015 Aiman Essa utíkal před válkou ze Sýrie, netušil, kde přesně jeho cesta skončí. Přes Turecko, Řecko, Severní Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Rakousko putoval třiadvacet dní. A za to, že se nakonec dostal právě do Alteny, mohla jen náhoda – od známého se doslechl, že tu snad najde ubytování.
Dnes by Aiman, čtyřicetiletý muž s veselýma tmavýma očima, maloměsto nevyměnil za žádné jiné. Nejenže zde získal vlastní bydlení – také se tu naučil německy a našel si práci v místní továrně. O dva roky později přišla ze Sýrie i jeho manželka Angela a kudrnatá dcera Elin, téměř tříletý neposedný Elias se narodil už v Německu. A rodina dnes město bez váhání nazývá domovem.
Za to, že Aimana osud zavál právě do Alteny, opravdu může shoda náhod – za to, že v ní zůstal, už však ne. Není totiž náhoda, že dnes každý člen rodiny plynule mluví německy. Není náhoda, že si Aiman dělá rekvalifikační kurz, aby ho mohli v práci povýšit, že si vystudovaná ekonomka Angela našla před mateřskou práci v obchodě a Elin bez větších potíží prospívá ve čtvrté třídě základní školy. A náhoda není ani to, že si rodina v sousedství vybudovala přátelství; vazby tak silné, že dnes o jedné z místních žen mluví jako o člence rodiny.
Článek je prvním ze série textů o integrační praxi ve městě Altena. První text přímo z místa popisuje, jak přesně vypadala tamější integrační politika, na jakých pilířích stála a kdo všechno se do ní zapojil. Ve druhém textu se díváme na to, jak by se dala nebo nedala slibná integrační praxe převést i do českých podmínek. Ve třetím textu mluvíme s bývalým starostou města o tom, proč se rozhodl pomáhat uprchlíkům, a také o tom, proč by dnes nekonal jinak, i když ho kvůli jeho postoji k migraci téměř zabili.
Altena totiž není obyčejné maloměsto. Právě za přístup k lidem s osudem podobným Essovým získalo město v roce 2017 cenu za integraci od kancléřky Angely Merkelové. O rok později bývalého starostu nominoval na prestižní ocenění za pomoc uprchlíkům Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). A o systému integrace, který se městu podařilo vytvořit, vyšlo mnoho novinových článků i akademických prací – mezi nimi i zpráva OECD, v níž se píše, že se Altena může stát příkladem i pro další města, která stojí před otázkou, jak uprchlíky zapojit do společnosti.
Když se dnes lidí, kteří ve městě zodpovídali za integrační politiku, zeptáte, jak se zpětně dívají na výsledky své práce, všichni přiznají, že ne všechno vyšlo stoprocentně.
V jednom se však shodnou:
