Ať se každý stará sám o sebe aneb Co se urodilo v tuzemských myšlenkových nádržích
Komentář Jaroslava Veise: Rodí se nám v českých think tancích zvláštní nápady a myšlenky. Jeden označuje snahu angažovat se v zemích, odkud proudí do Evropy a severní Ameriky uprchlíci, za nebezpečnou iluzi. Další nabádá, ať si hledíme toho, co se děje doma, a nepleteme se do záležitostí jiných.
Kde se vzal první think tank neboli „myšlenková nádrž, myslivna, mozkovna“, jak s nádechem kouzla nechtěného neznámý wikipedista tento pojem překládá, je celkem zřejmé v anglosaském světě, který si dává docela důkladnou práci s mapováním vzniku nejen slov a pojmů. Předchůdci moderních think tanků byli už na sklonku 19. století angličtí fabiáni, před první světovou válkou pak vznikla v Americe už formální Carnegieho nadace pro mezinárodní mír, v roce 1916 Brookingsův institut.
Moderní éru pak zahájila RAND (Research And Development) Corporation v roce 1946. Dnes je jich podle jednoho z nejstarších think tanků, britského Chatham House (založen jako Royal Institute of International Affairs v roce 1921), po světě víc než 7800; nejvíc ve Spojených státech (1872) a v Číně (512), alespoň tak to Chatham House uvádí na svém portálu (A History of Think-Tanks: 12 Things You Should Know). Think tanky se hojně věnují mezinárodním vztahům i souvislostem a docela trefná je metafora, jež je označuje za „univerzity bez studentů“.
Vždyť přimět člověka, aby dělal to, co chcete vy, je tak snadné…
O Česku se v textu Chatham House nedočteme nic. Musíme se spokojit se zjištěními již zmiňovaného neznámého českého wikipedisty, který jich napočítal přes čtyřicet s nejrůznějšími poli zájmu, od Aspen Institutu po Ústřední zahrádkářskou akademii. Rozšířily se v jedenadvacátém století, ovšem například Masarykova demokratická akademie má své kořeny, tehdy jako Masarykova dělnická akademie, už v roce 1896 a za neformální think tank bychom jistě mohli označit i předválečné pátečníky. V době nejnovější pak k průkopníkům patřil Liberální institut (1989).
Obecně vzato mají české think tanky zhruba stejné cíle i poslání jako ty, které po světě vznikly jinde i dříve. Některé z těch našich si však kromě toho přidaly i roli strážců myšlenkové odvahy říkat to, na co si mediální mainstream, ovládající veřejný prostor a sám ovládaný neomarxisty, sluníčkáři, pravdoláskaři, pražskou kavárnou, lepšolidmi a dalšími cenzory pravdy netroufne pomyslet.
Stavme hradby, palme na vše podezřelé
Rodí se tak v českých myšlenkových nádržích pozoruhodné nápady a texty. Dva z nich byly shodou okolností publikovány v jeden den, 1. března. První byl politický komentář Institutu Václava Klause č. 64 a jeho autor, sociolog a spolupracovník IVK Petr Hampl ho nazval „Nebezpečná iluze pomáhání v místě“. Druhý pak byl otištěn v názorové sekci Lidových novin Úhel pohledu, jeho autorem je ředitel think tanku Občanský institut Roman Joch a jmenuje se „Fort Ivanka aneb něco za něco“.
Text Petra Hampla, zakladatele Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže a svého času místopředsedy Konvičkova Bloku proti islámu, snáší argumenty proti – jak říká už v titulku – „nebezpečné iluzi“, že západní svět má
