Pointa N: Hrůza tak explicitní, až je člověku úzko
Valí se na nás válečné obrazy tak kruté, že spíš než realitu připomínají počítačovou hru. S dalším týdnem konfliktu jsme svědky ještě krutějších zvěrstev, než by si jeden vůbec kdy byl schopen představit. Mrtvá těla poházená po ulicích ukrajinské Buči plní média i sociální sítě. Jak dlouho se na to dokážeme dívat?
Hlavní události dne vybrala a okomentovala Barbora Loudová.
S bolestí druhých před očima
Zdálo se, že jsme si na válku a její krutost už zvykli. Pak ale přišla Buča.
Mrtvá těla na ulicích. Poházená bez jakékoli úcty. Některá mají ruce spoutaná bílou páskou za zády.
„Tohle je moje žena,“ říkal našim reportérům na místě Gennadij a ukazoval přitom na černý plastový pytel. Na chodníku vedle ohořelé dodávky ležely tři, čtvrtý zrovna vojáci vynášeli z vraku.
A nekončí to. Pořád nacházejí další a další oběti.
Lidé bez známek života leží i na podlaze svých domů. Ani tam nebyli v bezpečí. Kolem mrtvých těl jako kdyby šel běžný život dál. Na kuchyňské lince stojí miska a v ní lžíce. Na plotně hrnce, které už nikdo potřebuje.
Žena na snímku zemřela hladem a žízní, protože nemohla chodit a Rusové zavraždili její sousedku, která se o ni starala. Alespoň tak to její sousedé popsali Janu Moláčkovi, který se do teď už osvobozené Buči vypravil spolu s fotografem Gabrielem Kuchtou. Své zkušenosti popisují i ve Studiu N.
Zaznamenali rovněž pohled do