Přijíždějí jich tisíce denně a pomůže i drobné gesto. Ranní směna ve vestě dobrovolníka na hlavním nádraží
Po mnoha dnech života ve válce a dlouhé cestě do bezpečí vystupují na pražském hlavním nádraží. První, kdo jim tady podává pomocnou ruku, jsou dobrovolníci. Přinášíme reportáž z jedné z jejich směn. Odcházelo se jen těžko – pořád by bylo komu pomáhat.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Budík zvoní ve čtyři ráno, o hodinu později už stojím u stánku na hlavním nádraží, kde se hlásím do služby jako dobrovolník. Podepíšu se do připraveného seznamu, vyfasuju oranžovou rozlišovací vestu, na kterou si nalepím jmenovku, a čekám na brífink.
Z kelímku hltám horké instantní kafe, abych se před směnou stačila trochu probrat a zorientovat. To ještě nevím, že ty čtyři hodiny utečou jako nic. Jsme v prvním patře hlavního nádraží, za rohem od secesní Fantovy kavárny, jen pár kroků od prvního nástupiště s bronzovým sousoším Nicholase Wintona a „jeho dětí“ – právě sem jsou totiž nyní přesměrované vlaky vezoucí lidi z Ukrajiny.
V atriu stojí improvizované terénní centrum pomoci, které se za měsíc svého fungování postupně slušně zaběhlo a rozrostlo: velký stan se skládacími lavicemi slouží jako jídelna, v menších stanech dobrovolníci například pomáhají hledat ubytování nebo koordinují pomoc. Na druhém konci chodby vyrostl prostorný stan zdravotníků, kam lidé nejčastěji chodí s cestovními obtížemi, nevolnostmi, dehydratací nebo třeba vysokým tlakem, na který kvůli válce nemají léky.
Tady na pražském hlavním nádraží totiž denně vystupují tisíce lidí prchajících před Putinovou válkou do bezpečí – většinou ženy, děti a senioři. Unavení dlouhou cestou řeší, co dál. Zázemí tady funguje 24 hodin denně. A i nyní, v chladném ránu chvíli před úsvitem, už tu vládne čilý ruch – dobrovolnické směny se střídají, hasiči hlídkují, v pozoru jsou i noční hlídači a zdravotníci. Do svébytného ekosystému hlavního nádraží je zapojených asi 14 různých subjektů (neziskových organizací, zástupců města, drah, integrovaného záchranného systému…).
Ve stanovém „bufetu“ sedí pár lidí s taškami či kufry a v tichosti popíjejí čaj nebo ukusují připravené sendviče. Na lavičkách dříme několik mužů, o dvě patra výš a v odstavených vagonech přespávají na nouzových lůžkách další – jsou zde nachystaná hlavně pro matky s malými dětmi, které přijedou v noci a potřebují se před další cestou trochu prospat.
Pomůže nalezení spoje i snesení kufrů
Společně s dalšími asi patnácti dobrovolníky se o půl šesté scházíme u tabule, aby nám šéf směny předal všechny potřebné pokyny. „Sem budu
