Česko, země bez generálů? Další z předsudků, ve kterých se zbytečně utápíme
České moderní dějiny uplynulého století byly bezpochyby plné zvratů a dramatických událostí. Často navíc spjatých s válečnými událostmi. O to zajímavější je v této souvislosti skutečnost, že si v naší kolektivní paměti neneseme nijak výraznou linku vojenských hrdinů, přinejmenším ne na nejvyšších generálských postech. Jako by hrdinství bylo vymezeno jen nižším šaržím, a ne tolik těm, kteří o jejich činech rozhodovali.
Našimi hrdiny jsou mnohem více prostí vojáci typu parašutistů Gabčíka a Kubiše, případně obecné skupiny legionářů či letců RAF. A přitom jsme rozhodně měli mezi generalitou mimořádné osobnosti, a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Jsme tedy opravdu „země bez generálů“?
Klíčem k pochopení této zvláštní konstelace může být kromě jiného i to, že se válečné události převalily přes naše území spíše okrajově, případně vůbec. Vojenské dějiny se tak odehrávají z velké části mimo naši zemi nebo v domácích kasárnách, z nichž blaničtí rytíři nevyjedou…
V zahraničí je to kdesi na sibiřské magistrále, v písku u Tobrúku, nad britským nebem nebo v kuvajtské poušti. Doma pak ve frustraci opouštěných pevností roku 1938 nebo kasárnách zavřených před okupanty roku 1968. A přitom ani
