Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Přijeli si pro šeříky – a co dostali? Vojenský psychiatr rozebírá zlo v Buči

Buča. Válka vstoupila do další fáze. Foto: ČTK/AP
Buča. Válka vstoupila do další fáze. Foto: ČTK/AP

Frustrace, touha po odplatě, odlidštění… Bývalý armádní psychiatr Jan Vevera popisuje „ingredience“, ze kterých se míchají válečné zločiny proti lidskosti. V rozhovoru odpovídá na otázky, za jakých okolností se lidé na jiných lidech dopouštějí krutostí a jestli je něčeho takového schopen každý z nás. Můžeme se zlu vzepřít?

V rozhovoru je mimo jiné řeč:

  • O brutálních činech (nás) obyčejných lidí
  • O roznětkách koktejlů zla
  • O mučení z nudy a mučení z pohodlnosti
  • O zkažených sudech a shnilých jablkách
  • O tom, že válka není fyzika
  • O vzpouře proti zlu

Když jste viděl záběry z „osvobozené“ Buči, co vám táhlo hlavou jako vojenskému psychiatrovi, který se odborně zabývá násilím?

Že je to další důkaz konce fáze války, kdy se bojující strany snaží jakž takž jednat podle válečných regulí a řekněme i nějakých rytířských ideálů. Málokterá hrdinská sága opěvuje hrdinu, který po bitvě mučí zajatce, upaluje ženy a vraždí děti, i když tomu tak i ve skutečných slavných taženích často bylo.

Jen se podívejme například na obraz husitství u nás a na to, jak se na husity dívali v Rakousku nebo v Německu. Z jejich pohledu už „spanilé výpravy“, jak se jim v našich učebnicích dějepisu říká…

… už tak spanile nevypadají. Dobře. Tenhle masakr se děje ve 21. století nám všem před očima. Ten konec, jak někdy říkáte, gentlemanské války už ale nastal dávno, když Rusové začali ostřelovat paneláky, pak školy i nemocnice. Ale to, co teď vidíme, už není válečný zločin zmáčknutím spouště na dálku, tohle je zločin zblízka. Co se musí stát, aby tohle dělali lidé jiným lidem?

Samozřejmě to není jen tak. Je to koktejl sestávající z mnoha ingrediencí, a velmi nebezpečný koktejl.

Vezměme to popořádku. V každé válce je potřeba mobilizovat vojenskou morálku. A morálka se mobilizuje mimo jiné tím, jak se portrétují nepřátelé, musí být přirozeně vykreslení jako hrozba.

Z řady pozorování chování vojáků v první světové válce a americké občanské válce vyplývá, že poměrně velká část z nich nebyla schopná zabít protivníka. Nedokázali vystřelit na člověka. Proto se k tomu začali vojáci cíleně cvičit. A jednou z psychologických metod je dehumanizace protivníků a vybuzování touhy po odplatě.

Tomu rozumím, ale tady nejde o protivníka z řad druhé válčící strany, ale o civilisty, o ženy a děti.

Ano. Ale obě strany už mají spoustu svých mrtvých. Už jim padli kamarádi z čety . A tihle civilisté jsou „kamarádi vrahů“ jejich kamarádů. Nevítají je, když je přijeli „osvobodit od fašistů“, ale protestují proti nim, nenávidí je, možná po nich házejí kameny.

Jak je možné, že někdo zabije svázaného bezbranného člověka střelou do týla? Jak může někdo týrat nebo mučit

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější