„Rusko = nezákonný okupant.“ Po útoku na Ukrajinu vzrostla Japonsku chuť na sporné Kurily
Mlha, mráz, vichry. Ale také přírodní bohatství a strategická poloha – a právě ty jsou jádrem japonsko-ruského sporu o Kurilské ostrovy. Táhne se už po staletí a v tom jednadvacátém nepomohlo ani sedmadvacet schůzek s Putinem. Teď však kartami zamíchal ruský vpád na Ukrajinu.
Žádný jiný japonský premiér nebyl tak dlouho setrvale u moci jako Šinzó Abe. Po krátké předehře, kterou si v této funkci střihl v letech 2006–2007, nastoupil Abe do čela vlády v roce 2012 a není vyloučeno, že nebýt vážné nemoci, kvůli níž předloni v létě rezignoval, byl by nejmocnějším mužem Japonska dodnes.
A přece ani on nedokázal vyřešit problém, který Japonsko jako zapadlý kámen v botě tlačí už desítky let (anebo dvě a půl století, pokud budeme počítat i jeho kořeny) – přetahovanou s Ruskem o jižní část Kurilských ostrovů. Spor, kvůli němuž Tokio a Moskva pořád, 77 let od konce druhé světové války, nepodepsaly mírovou dohodu.
Sedmadvacet schůzek s Putinem
Tedy ne že by se Abe o odstranění toho otravného kamínku nepokoušel. S Vladimirem Putinem se během své osmileté vlády sešel skoro třicetkrát. Vyjednával, budoval vztahy, snažil se najít východisko z patu. Slevil na rétorice: od roku 2019 už japonská diplomacie nehlásala, že sporné ostrovy „patří Japonsku“. Předloni to nahradila mírnější formulace „svrchovanost“.
Jenže všechno marně. „Severní teritoria“ (jak Japonci říkají ostrovům Iturup, Šikotan a Kunašir a Habomajským ostrovům, jež si nárokují) jsou stále pevně v rukách Moskvy. Už od sovětsko-japonské války v srpnu 1945, kdy je obsadila Rudá armáda.
Kde pohořel Šinzó Abe, neuspěl ani jeho nástupce Jošihide Suga. Nepříliš překvapivě, protože to byl právě on, na koho dopadla největší tíha covidové krize; ostatně mu také po pouhém roce v premiérském křesle zlomila politický vaz.
Suga na Kurily nezapomínal, viz třeba loňské předvolání ruského velvyslance po