Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak pomoci Ukrajincům, ale nenaštvat místní? Katastrofu může přiblížit školní oběd i svezení taxíkem

Stovky Ukrajinců dorazily i do Šluknovského výběžku. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Stovky Ukrajinců dorazily i do Šluknovského výběžku. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Příchod stovek tisíc Ukrajinců připravil pro česká města a obce nečekanou výzvu: začlenit uprchlíky, ale zároveň tlumit obavy místních. Příklad severočeského Šluknovska ukazuje, jak velké rozdíly jsou v jejich přístupu. Nečinnost samospráv i státu přitom může způsobit sociální nepokoje, s nimiž má tento region poměrně nedávnou zkušenost.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V bytovém domě nedaleko radnice v Rumburku si z okna povídá starší žena s přáteli. Ptáme se jí, kde najdeme v domě ukrajinskou rodinu. Rychle nás navede, že musíme z druhé strany. O svých nových sousedech ví.

V bytě nás přivítá třicátnice Julia, představí nám své syny Ivana a Artyoma. „Dáte si čaj, kávu?“ ptá se. Z Ukrajiny utekli týden po vypuknutí bojů. Jejich cíl byl od začátku jasný – Rumburk.

Na začátku ledna sem totiž zamířil Juliin manžel Yuri. Na krátkodobá víza se přes agenturu práce dostal do zdejší pobočky firmy Benteler. Když začala válka, agentura začala shánět možnosti, jak pomoci lidem, kteří zde pracují.

Yuri po chvilce vstává a přichází z vedlejšího pokoje, kde spal po ranní šichtě. Usmívá se. Je spokojený, že je s rodinou. „Chtěl jsem jít zpět na Ukrajinu, ale manželka mi to zakázala,“ vysvětluje, proč nenarukoval.

Měsíc od začátku války – rodina má stabilní bydlení, práci a děti chodí do školy. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Rodina z Charkova se v novém prostředí rychle zabydlela. Děti už začaly chodit do školy a školky, starší Artyom pochytává česká slovíčka. „Může nás učit,“ směje se Julia.

Ta začala pracovat jako uklízečka, práci si našla i její matka Viktorka. Vše díky tomu, že hned na začátku dostali byt, manžel měl zaměstnání a se vším jim pomohli místní.

Byt 2+1 patří jednomu z pracovníků společnosti Benteler. Když po ruské agresi zjistil, jaké problémy musí někteří jeho kolegové řešit, rychle jej poskytl. „Petr je skvělý, se vším nám pomohl. Teď už nic nepotřebujeme,“ popisuje Yuri.

Rodina na návrat na Ukrajinu zatím nemyslí. Julia mluví o tom, že děti se musí naučit dobře česky a zapadnout. Ona má stejné plány. „Teď uklízím, ale chtěla bych dělat lékárnici. Dělala jsem ji i na Ukrajině, ale potřebuju se naučit jazyk. Tak trénuju,“ říká. Chodí na lekce češtiny a sleduje YouTube.

Situaci zachránili dobrovolníci a neziskovky

Ve Šluknovském výběžku je podobných příběhů dobře nastartované integrace více – za každým je však hodně práce, a to především dobrovolníků a neziskových organizací. Ti dokázali v nejsevernější části republiky zachytit první uprchlickou vlnu.

„Sešli jsme se hned v sobotu po začátku války. Každá z našich organizací má portfolio činností, kterým se věnuje. Společně jsme si dali za úkol, že musíme vytvořit síť, abychom si rozdělili práci. Aby se někdo věnoval ubytování, jiný psychosociální pomoci, další dětem,“ popisuje na zámku v Jiříkově evangelický farář Richard F. Vlasák.

U kávy sedíme společně s Monikou Lampovou z Agentury Pondělí a Gabrielou Doušovou ze Schrödingerova institutu. Tedy šéfkami neziskových organizací, které si vzaly pomoc uprchlíkům také za svou. První se věnuje poskytování služeb zdravotně postiženým, druhá je střediskem volného času.

Lekce češtiny v místní charitě. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

„My jsme nemuseli něco dělat, ale nemáme srdce, duši a svědomí to nechat plavat. Je pro nás přirozené pomáhat lidem, pracovat v terénu,“ podotýká Doušová.

Spojili se pod názvem Výběžek pro Ukrajinu a začali řešit potíže, které se s příchodem uprchlíků objevovaly. Například když se v prvních dnech tvořily fronty na cizinecké policii.

„Hned jsme ji kontaktovali, lidi odvedli do našich prostor, kde jsme rozjeli improvizované kontaktní centrum pomoci,“ líčí Doušová. Když nával na cizinecké policii opadl, uprchlíky tam doprovodili.

Ředitelka Schrödingerova institutu Gabriela Doušová. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

A svou pomoc rozšířili dál: šatník, sociální práce, lekce češtiny, ubytování… Rozjeli systém, který spočívá v tom, že každý uprchlík se má v případě potřeby na koho obrátit. Každá ukrajinská rodina má svého „patrona“, jenž jí pomáhá s návštěvou úřadu, policie či lékařů.

„Spojili jsme se i s lidmi, kteří ubytovávají, aby se s nimi mluvilo. Aby byli v kontaktu. Aby bylo postaráno i o ty, kteří pomáhají. Aby věděli, že se mají na koho obrátit, když se u nich objeví problémy,“ vysvětluje farář Vlasák.

Angažovat se začali částečně i proto, že Rumburk jako obec s rozšířenou působností a stát

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

Ruská válka na Ukrajině

TOP

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější