„Ahoj, je mi dvacet. Jedu domů, bránit svou vlast.“ Pár postřehů mladého dobrovolníka z pražského hlavního nádraží
Po celém Česku působí stovky, možná tisíce dobrovolníků, kteří pomáhají Ukrajincům prchajícím ze své vlasti před putinovskou agresí. Gymnazista Adam Lustig poutavě zachytil atmosféru na jednom z míst, kam je vlaky přivážejí – na pražském hlavním nádraží. A setkání, na něž zřejmě do smrti nezapomene.
Pondělí. Můj první den na hlaváku. Pohledem se zdravím s některými mladšími spolužáky, kteří už jsou ponořeni v hovorech s ukrajinskými uprchlíky. Ve stanu organizátorů si nasazuji vestu a dav mých nových kolegů mne pohltí a rychle dovede jen o pár desítek metrů dál na první nástupiště. Socha Nicholase Wintona zachraňujícího židovské děti je obalena modrožlutými stužkami. Po několika minutách, kdy zjišťuji alespoň přibližnou náplň mé práce dobrovolníka, přijíždí po kolejích červená lokomotiva z Polska. Má přivézt asi čtyři stovky Ukrajinců. S ostatními v oranžovém očima přejíždíme po míhajících se oknech zastavujícího vlaku. Hledám ty, kdo potřebují pomoct. Za pár chvil zjišťuji, že oni si velice rychle najdou mne.
„Vešelný na Klušniči,“ první tázavá, nejistá slova matky se dvěma dětmi. „Co prosím? Můžete to zopakovat?“ Soustředěně si