Přežila jsem bombardování, které zabilo desítky lidí. V Černihivu lidé pijí vodu z řeky, říká Ukrajinka
Julija Ždanovová popisuje, jak přežila deset dní ruských útoků na město Černihiv, jak se jí podařilo utéct i jak vedlejší panelák zničilo bombardování, při němž zahynulo 47 lidí: „Manžel běžel za rodiči. Cestou zjistil, že tam byla fronta lidí před drogerií. Všichni, kdo v ní stáli, byli na místě mrtví.“
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
- na zločin, který byl v Černihivu spáchán 3. března;
- na to, jak daleko bylo do krytu, co se tam dá jíst a jestli se tam vůbec dá vyspat;
- jestli z ostřelovaného města vůbec existuje nějaká bezpečná cesta ven.
Jak si vzpomínáte na začátek války v Černihivu?
24. února mi brzy ráno, tak v půl sedmé, volala matka synova kamaráda, která je v armádě, s tím, že Rusko zaútočilo. Řekla mi, ať si sbalím doklady, peníze, notebook a jídlo.
Pak jsem šla za matkou, která žije kousek od nás, abychom byly spolu. Od té doby jsme spolu pořád. Za několik hodin začaly bombardování a ostřelování – a už nepřestaly.
Černihiv leží několik kilometrů od běloruských hranic na cestě do Kyjeva. Jak se vám žilo v ostřelovaném městě?
Úřady nám řekly, že když uslyšíme sirénu, musíme do krytu. A když přestane houkat, smíme se vrátit do bytů. První dny jsme utíkali do krytu, měli jsme tam jídlo, spali tam, a když oznámili konec poplachu, šli jsme domů. To ještě bombardovali předměstí a internetové připojení bylo pořád dobré, měli jsme vodu, plyn i elektřinu.
Doufali jsme, že všechno do dvou tří dnů skončí. Říkalo se to i na sociálních sítích. Měli jsme vodu i jídlo na tři dny. Nervózní jsme nebyli. Mysleli jsme si,
