Žižkovák, který se před mocnými neohnul. Svědčil o tom poezií, podle níž nejcennější na světě je láska
Portrétem básníka Jaroslava Seiferta (1901–1986) začínáme seriál, který bude každý pátek na webu v i tištěném Deníku N připomínat přední představitele české inteligence, muže i ženy, od začátku dvacátého století až do současnosti. Kvalitu společnosti podstatně určuje kvalita jejích elit, jednou více, jindy méně schopných nebo odpovědných. Smyslem těchto portrétů proto bude nejenom „připomenout“ důležité osobnosti nedávné minulosti, ale hlavně pomoci nám pochopit současnost, snad dokonce s výhledem do budoucnosti. V čem jdeme dopředu a v čem děláme chyby, zčásti snad dokonce stále stejné? Jaké typy lidského chování určují směřování společnosti?
Narodil se do rozporu. Jeho otec byl přesvědčený žižkovský demokrat, matka praktikující katolička. Syn tedy do sebe nabíral jak prostředí předměstských hospod, kde se často zpívalo do rána, tak betlémy v pražských kostelích, na které se chodil s matkou dívat. Divoké smíseno s pokojným a mírným: nejenom bezpočet veršů, ale také Všecky krásy světa, asi nejvydávanější knihu české memoárové literatury nové doby, Jaroslav Seifert celý život nenasytně plnil evokacemi svého šťastného dětství.
Do básní promítal něhu, která se některým občas zdála až příliš sladká, zároveň však uměl seknout nečekaným výsměchem nebo i krutostí, dosvědčující, že nenahlížel svět jenom z růžové strany. „Bezruči, Bezruči, ty starý blázne!“ oslovil žijícího tvůrce v básni, která se zabývala postavením slezských horníků, za něž Bezruč kdysi plédoval. V až cynicky pointovaném dílku se zjistilo, že za celá desetiletí slezských písní se v jejich životě nezměnilo skoro nic.
První část seriálu Pavla Kosatíka, s názvem Česká inteligence, vycházela před lety v týdeníku Respekt a zmapovala vývoj počínaje generací T. G. Masaryka a Jaroslava Golla až po Václava Havla a Ivana Martina Jirouse. Naše pokračování nás ještě víc přiblíží dnešku. Budeme číst o lidech, kteří určovali témata veřejných diskusí. V dobrém i zlém, tím, že přijímali výzvy doby i že jim uhýbali. Dějiny jsou dílem vlivných lidí.
O svých prvních dvou mladických sbírkách, Městu v slzách a Samé lásce, později mluvil bez respektu. Být po jeho, byl by je
