Reportáž z varšavského nádraží: Těch žen se na nic neptejte. Jsou na tom psychicky nejhůř
Devatenáctiletá Wiktoria Ceglarska v posledních týdnech každý den stojí uprostřed varšavského centrálního nádraží, na sobě má skautský kroj a uklidňuje ukrajinské uprchlíky, kteří právě přijeli ze svého válkou zpustošeného domova. Ještě před pěti týdny Wiki studovala v polském hlavním městě univerzitu a plánovala být projektovou manažerkou. Všechno tohle ale změnil ruský diktátor, prezident Vladimir Putin. Zaútočil na Ukrajinu a dívka odložila skripta, aby se místo studia s plnou vervou vrhla do pomoci zoufalým ukrajinským uprchlíkům a jejich dětem. Lidem, kteří před pěti týdny také žili svoje normální životy, radovali se, hádali, nakupovali, pracovali. Dnes se mačkají v nádražní hale cizího města a jsou vděční za každou radu, kterou jim polští skauti dají.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Wiktoria zpočátku pomáhala ve východopolském městě Lublin, kde žije její rodina. „V Lublinu se všechno začalo dít rychleji a dřív. Velmi rychle jsme se tam museli zorientovat a nějak to zorganizovat. Bylo to v rámci našich možností intenzivní a rychlé. Už v den, kdy válka oficiálně začala, jsem byla na místě a pomáhala jsem. V Lublinu mají práci s dětmi zorganizovanou lépe než tady ve Varšavě. Měli jsme tam i animační programy,“ popisuje Wiktoria s tím, že dnes už všechno dělá automaticky.
Zpočátku ale, stejně jako ostatní kolem ní, prožívala události ve velkém stresu. „Abych se toho stresu a napětí zbavila, začala jsem okamžitě něco dělat. To mě vnitřně uspokojovalo, protože jsem mohla někomu konkrétně pomoci. Ani jeden den mě po probuzení nenapadlo přemýšlet, jestli půjdu, nebo nepůjdu. Bylo to automatické. Vlastně mě to velmi nabíjelo,“ přemýšlí, zatímco se u skautského pultu shromažďují další uprchlíci, kteří nevědí, kde tu noc budou spát.
V nádražní hale jsou hlavně ženy a děti, psi a psí klece, plno tašek svázaných provazem, kufry, balíky. Za celou dobu nezaslechnete smích. Nevidíte dětský úsměv.
Dívám se na dvanáctiletou
