Šílenství nevyhledávám, ono si čas od času najde mne, říká výtvarník a hudebník František Štorm
Hranice obvyklé pro cestopis překračuje kniha Namaste z pera hudebníka, typografa a výtvarníka Františka Štorma hned v několika ohledech. Je shrnutím, slovním i obrazovým, nejen mnoha tvůrčích pobytů, ale i kontrastů, barev a vůní, které jinde než v Indii nalézt nelze. Kniha vyšla rok po Stavitelích, obdobně nevšedním „stavebním deníku“ mapujícím rekonstrukci domu v Jižních čechách. Deník N hovořil s autorem u příležitosti vydání Namaste.
V polovině osmdesátých let jste založil Master’s Hammer, jednu z dodnes v zahraničí nejznámějších a nejvlivnějších českých hudebních skupin. V nedávném rozhovoru jste řekl, že hudba, kterou jste tehdy poslouchali, nutně nekončila jen u vašeho žánru, nebyli to jen Bathory, ale například i Captain Beefheart. Co vás dovedlo k tehdy novému black metalu?
Vezmu to trochu zeširoka: již od doby dospívání, tj. od konce osmdesátých let až po vysokou školu, nás trápil systém. V daném období to byla loutková vláda řízená z Kremlu a (až na výjimky) předposraní profesoři, který svý mindráky léčili na nás. Mým útočištěm se stala dekadence, takže hodnoty, které ztělesňovali Baudelaire, Klíma, Váchal, Sv. Vincent Venera, Laibach, Bathory atd., potažmo metal.
Ten jsem v té době považoval za adekvátní reakci a to platí dodnes. Black metal jsem si definoval jako docela krajní dekadenci. Všechno se to vyvinulo z romantismu devatenáctého století, miluju ruiny, hřbitovy a divokou přírodu. Okultní vědy a spiritistické duchaření mě přitahovalo pro své výtvarné kvality, tyhle věci rozhodně inspirovaly víc básníků a umělců než nějaká avantgarda.
Provokovali mě ovšem lidi, co své úlety brali smrtelně vážně, ať už to byli komouši, nebo ezoterici. Zvláštní odpor jsem si vypěstoval k fanatismu. Vyvinout si závislost na čemkoli je nemoc. Takže jsem využil první příležitosti, abych i těm metalistům nakopal jejich bábovičky a modly. Za to jsem dostával ručně psané výhrůžky