Deník N

Chápu, proč nás lidé dříve měli za gumy. Ani bratr mé přítelkyně nechtěl do rodiny lampasáka, říká generál Řehka

Karel Řehka čtyři roky stál v čele prostějovské 601. skupiny speciálních sil. Na snímku z této doby je při cvičném seskoku z vrtulníku Mi-171 nad Prostějovem. Tehdy ještě nebyl generálem, stal se jím v roce 2016. Foto: archiv Karla Řehky
Karel Řehka čtyři roky stál v čele prostějovské 601. skupiny speciálních sil. Na snímku z této doby je při cvičném seskoku z vrtulníku Mi-171 nad Prostějovem. Tehdy ještě nebyl generálem, stal se jím v roce 2016. Foto: archiv Karla Řehky
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Ještě před 20 lety panovalo v české armádě jiné klima než dnes. Bojovala hlavně se setrvačností v myšlení řady důstojníků, kteří z doby komunismu nebyli zvyklí důvěřovat podřízeným. Odráželo se to – spolu se zážitky mnohých vojáků základní služby – na celkovém vnímání armády ve společnosti. Od devadesátých let však urazila velkou cestu armáda i společnost, říká v rozhovoru brigádní generál Karel Řehka.

Když se za těmi 20 roky v ohlédnete, v čem se podle vás armáda nejvíc změnila? Co je nejvíc znát?

Osobně se domnívám, že v kvalitě a myšlení lidí. Ze systému, kdy tu byly tak trochu dvě „kasty“ – vojáci z povolání a vojáci základní služby –, které si mnohdy vzájemně úplně nedůvěřovaly, jsme se vyvinuli v armádu jednoho týmu se sdíleným posláním. Většina vojáků má za sebou léta služby, během kterých nasbírali obrovské zkušenosti. Musí ovládat složitou techniku a běžně komunikovat v angličtině. Naprosto běžnou se stala interakce se zahraničními armádami, účast na mezinárodních cvičeních a kurzech a služba v operacích, kde jednotky sbírají bojové zkušenosti.

Jak se projevila ta řada zahraničních misí, kterých se česká armáda zúčastnila?

Účast v bojových operacích změnila myšlení armády i její sebevědomí. Už se nebavíme o něčem abstraktním. Není prostor něco předstírat, na něco si hrát nebo mít mezery. Naši vojáci reálně bojují, musí na to být připraveni a musí k tomu dostat to, co potřebují. Pokud to nefunguje, jde o život.

Zmiňujete i mezilidské vztahy.

Armáda musí být výkonný tým a jeho výkony jsou závislé na každém vojákovi, především na těch v nižších hodnostech – takzvaném stříbrném sboru (poddůstojníci a praporčíci mají pecky, pásky a hvězdy na výložkách z bílého kovu, pozn. red.). Tam jsou kořeny našeho úspěchu, tam se plní bojové úkoly a tam také leží největší zkušenosti. Poučka, že „poddůstojníci a praporčíci jsou páteří armády“, kterou jsme před nějakými 20 lety od kolegů profesionálních západních armád slýchávali, kývali na ni, ale pořádně jsme ji nechápali, už stoprocentně platí i u nás. Nejdůležitější však je, že tomu lidé napříč armádou začali rozumět, což ovlivnilo mezilidské vztahy a kulturu organizace. Posunuli jsme se od těch „kast“ více k myšlení týmu spolubojovníků a kolegů, kteří si vzájemně mohou věřit.

Jste prvním českým generálem, který na vysokou školu nastoupil až po pádu komunistického režimu. Ilustruje to, že v armádě je přítomná určitá setrvačnost. V čem se podle vás celkově tato setrvačnost v uplynulých 20 letech projevovala?

Lze se samozřejmě bavit o výzbroji a technice, i přezbrojení a materiální modernizace trvá dekády. Je to ale jen „železo“, časem stárne a koupí se nové. Nejdůležitější podle mě jsou lidé a jejich myšlení – a v tom se také nejvíce projevovala ta setrvačnost. Změnit myšlení lidí a kulturu organizace není jednoduché ani rychlé, nejde to ze dne na den. Bavíme se o generační obměně, o vzdělání a výchově nových generací. Koneckonců se upřímně zamysleme, jak se nám to daří třeba doma v rodině či ve zbytku společnosti.

Rok 2011, mise ISAF v Afghánistánu. Velitel úkolového uskupení speciálních sil plukovník Karel Řehka přijíždí na setkání s velitelem partnerské afghánské speciální policejní jednotky (v modré uniformě zády k fotoaparátu) v provincii Nangarhár. Foto: archiv Karla Řehky

Jak se ta starší generace důstojníků liší od mladší?

Starší generace byla z mého pohledu daleko více zvyklá na centralizované a direktivní řízení lidí, měla problém důvěřovat podřízeným a delegovat na ně potřebné pravomoci. Více také vládla mentalita typu

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

20 let v NATO

V tomto okamžiku nejčtenější