Matka chtěla Mášu zachránit, granát utrhl nohu oběma: východ Ukrajiny ve fotografiích Ivy Zímové
Je povinností každého, kdo opouští kryt v Charkově nebo Mariupolu, sepsat seznam těch, kteří zůstávají. A pak ho „pověsit“ na sociální sítě, na kanály, které teď sleduje každý Ukrajinec. Jen z nich může zjistit, zda je jeho příbuzný z Rusy bombardovaného města ještě naživu. A když nepřežije, ve které části města pak, po válce, hledat jeho hrob.
Odhady jsou to jen přibližné. V pohybu je teď celá Ukrajina. Někdo už o střechu nad hlavou přišel, jinému ruská raketa jen poškodila střechu a dala tak první výstrahu: příště může být hůř.
Podle OSN odešlo kvůli nové ruské invazi z Ukrajiny do zahraničí už 3 626 000 lidí. Nejvíc běženců ale stále zůstává doma – přesněji ve vlasti; až čtvrtina obyvatelstva musela opustit své domovy a snaží se najít alespoň relativně bezpečné místo uvnitř hranic své země. U příbuzných, známých, cizích lidí. Nebo v metru.
Charkov má štěstí v neštěstí. Má metro. Navíc druhé nejdelší na Ukrajině (kromě Kyjeva a Charkova je metro ještě v Dnipru; v Krivém Rogu je částečně podzemní tramvaj). Když ho v roce 1975, v době studené války, slavnostně otevírali, mysleli na to, že ne vždy musí sloužit jen k přepravě osob. Dnes jsou obyvatelé druhého největšího města Ukrajiny za tuhle prozíravost předkům vděční.
V první dny války, kdy na Charkov dopadala jedna ruská bomba za druhou, se do některých z celkových třiceti stanic nastěhovalo na pět tisíc lidí. Postupně mnozí z nich pochopili, že tahle válka za pár dnů neskončí. A v podzemí už zůstává jen několik set těch,
