Náš humor stárne pomaleji než my. Zdeněk a Jan Svěrákovi o Betlémském světle
Betlémské světlo je film přijatý veřejností s jistou dávkou rozporuplnosti. To ale neznamená, že se nad ním není o čem bavit. Naopak. Nabízí zajímavé okno do uvažování obou důležitých českých tvůrců, kteří možná bezděky nabídli reflexi české (pop)kultury. Bezprostředně po tiskové projekci si otec i syn Svěrákovi sedli na dva rozhovory, na nichž je zajímavé, kdy se jejich sentiment shoduje, a kdy liší.
Odpovídá Zdeněk Svěrák
Vašeho hrdinu spisovatele pronásledují jím vymýšlené postavy. Je takový i váš osobní tvůrčí proces? Máte pocit, jako by vaše postavy žily vlastní život?
Když něco píšete a jste bezradný, je dobré nechat postavy jakoby promluvit. Mně pomáhá, když přestanu věci popisovat, soustředím se na dialog a nutím hrdiny na sebe napřímo reagovat. Ve filmu to vidíte v nadsázce, kdy opravdu všechny svolám a řeknu: „Teď si dělejte, co chcete, já jen opravím pravopis.“ Nakonec to je ale podobné i v praxi.
Ptám se proto, že někdy, když mluvím s tvůrci, popisují svou tvorbu, jako by dílo ne vytvářeli, ale objevovali.
To máte různě. Já se třeba nebojím začít psát, když nevím, jak to má skončit. Osvědčilo se mi neřídit se plánem a na ničem nelpět. Jde o věc intuice.
Váš protagonista má problém psát výrazně mladší postavy. Je i to vaše zkušenost?
Ano. I já se kolikrát děsím, třeba když píšu něco milostného. Říkám si: