Vděčíme Severoatlantické alianci za hodně. Ale co naším vstupem získalo NATO?
Komentář bývalého ministra obrany Luboše Dobrovského: Deník N se mne zeptal, zda bych na téma „Co získalo NATO naším členstvím?“ nechtěl něco napsat, a já – zaujat originalitou otázky – jsem kývl dříve, než jsem si obtížnost odpovědi vůbec uvědomil. Došlo mi, že začít budu muset hledáním odpovědi na jiný, ale nejspíš daleko zásadnější dotaz: Co je NATO? Co pro nás znamenalo v okamžiku, kdy jsme o vstup do Aliance začali usilovat, co pro nás znamená teď, kdy jsme již dvacet let jejími členy? Ale odpověď si ponechám až na konec tohoto textu.
Když Václav Havel spolu s Jiřím Dienstbierem začali ve velmi úzké návaznosti na některé dokumenty Charty 77 vytvářet zásadní koncepci tehdy ještě československé zahraniční politiky, byl vstup do mezinárodních institucí, především evropských, jedním z prvních našich cílů. Nicméně Havlův projev v americkém kongresu v únoru roku 1990 ukázal, jak významnou roli v našem uvažování o obnově demokracie budou hrát a musí hrát Spojené státy.
Ona síla, která svou tehdy přece jen proevropskou politikou přiměla sovětské vedení k přijetí požadavků, jež nakonec znamenaly onen symbolický konec sovětské nadvlády nad východní a střední Evropou, pád berlínské zdi. Spojené státy a NATO sice nejsou jedno a totéž, ale jak ukazuje kritický postoj prezidenta Donalda Trumpa k evropské liknavosti při posilování Aliance, je americká účast v ní zásadní. Bylo třeba zakotvit opět tam, kde jsme kdysi byli a odkud jsme vypadli v důsledku druhé světové války v roce 1945 a později i „Vítězného února“. Tedy nejen v demokratické západní části Evropy, ale vůbec v demokratické části světa.
Nestačí vystoupit. Rozpusťme to!
Ale zpět k té odpovědi na otázku. Troufnu si tvrdit, že to byla obdivuhodná diplomatická aktivita Václava Havla a Jiřího Dienstbiera, která, samozřejmě že v podmínkách charakterizovaných tu více, tu méně vstřícnými postoji tehdejšího sovětského hlavního politika Michaila Gorbačova, umožnila a urychlila odchod sovětských vojsk z jimi okupovaných evropských území. Byla také rozhodující v procesu rozpouštění Varšavské smlouvy. Byl to postoj prezidenta Havla, stejně jako ministra Dienstbiera, který přesvědčil některé váhající členy smlouvy o tom, že Varšavský pakt musíme rozpustit, že z něj nestačí pouze vystoupit. Ze smlouvy nesmělo zůstat nic než špatné vzpomínky na krvavě napadenou Budapešť v roce 1956 a okupaci Československa v roce 1968.
Euroatlantický prvek tehdejší československé zahraniční politiky byl vskutku daleko silnější než u ostatních států, které se v oné době jako my osvobozovaly od moskevského diktátu a vytvářely svou vlastní zahraniční politiku. Naši velvyslanci v USA Rita Klímová, Alexander Vondra, Michael Žantovský a v Moskvě Rudolf Slánský byli v tomto ohledu nejen aktivní, ale i úspěšní.
Když Charta 77 pár let před převratem žádala ve svém dokumentu s názvem Pražská výzva sjednocení dvou tehdy existujících německých států a považovala to za podmínku budoucího sjednocení Evropy, připadalo to mnohým nejen u nás doma, ale i v zahraničí jako šílenství. Podobně viděli někteří, v otázkách mezinárodní vztahů i poměrně dobře zorientovaní lidé Snění o Evropě, které přibližně ve stejné době vydal v samizdatu Jiří Dienstbier. Kdekterému tehdejšímu evropskému politikovi totiž sjednocené Německo nahánělo hrůzu. Myslím, že naše tehdejší zahraniční politika byla nejen odvážná, ale