Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vděčíme Severoatlantické alianci za hodně. Ale co naším vstupem získalo NATO?

Někdejší federální ministr zahraničí Jiří Dienstbier a prezident Václav Havel měli asi největší zásluhu na tom, že se Česko nakonec stalo členem NATO. A nejen Česko. Foto: ČTK
Někdejší federální ministr zahraničí Jiří Dienstbier a prezident Václav Havel měli asi největší zásluhu na tom, že se Česko nakonec stalo členem NATO. A nejen Česko. Foto: ČTK

Komentář bývalého ministra obrany Luboše Dobrovského: Deník N se mne zeptal, zda bych na téma „Co získalo NATO naším členstvím?“ nechtěl něco napsat, a já – zaujat originalitou otázky – jsem kývl dříve, než jsem si obtížnost odpovědi vůbec uvědomil. Došlo mi, že začít budu muset hledáním odpovědi na jiný, ale nejspíš daleko zásadnější dotaz: Co je NATO? Co pro nás znamenalo v okamžiku, kdy jsme o vstup do Aliance začali usilovat, co pro nás znamená teď, kdy jsme již dvacet let jejími členy? Ale odpověď si ponechám až na konec tohoto textu.

Když Václav Havel spolu s Jiřím Dienstbierem začali ve velmi úzké návaznosti na některé dokumenty Charty 77 vytvářet zásadní koncepci tehdy ještě československé zahraniční politiky, byl vstup do mezinárodních institucí, především evropských, jedním z prvních našich cílů. Nicméně Havlův projev v americkém kongresu v únoru roku 1990 ukázal, jak významnou roli v našem uvažování o obnově demokracie budou hrát a musí hrát Spojené státy.

Ona síla, která svou tehdy přece jen proevropskou politikou přiměla sovětské vedení k přijetí požadavků, jež nakonec znamenaly onen symbolický konec sovětské nadvlády nad východní a střední Evropou, pád berlínské zdi. Spojené státy a NATO sice nejsou jedno a totéž, ale jak ukazuje kritický postoj prezidenta Donalda Trumpa k evropské liknavosti při posilování Aliance, je americká účast v ní zásadní. Bylo třeba zakotvit opět tam, kde jsme kdysi byli a odkud jsme vypadli v důsledku druhé světové války v roce 1945 a později i „Vítězného února“. Tedy nejen v demokratické západní části Evropy, ale vůbec v demokratické části světa.

Nestačí vystoupit. Rozpusťme to!

Ale zpět k té odpovědi na otázku. Troufnu si tvrdit, že to byla obdivuhodná diplomatická aktivita Václava Havla a Jiřího Dienstbiera, která, samozřejmě že v podmínkách charakterizovaných tu více, tu méně vstřícnými postoji tehdejšího sovětského hlavního politika Michaila Gorbačova, umožnila a urychlila odchod sovětských vojsk z jimi okupovaných evropských území. Byla také rozhodující v procesu rozpouštění Varšavské smlouvy. Byl to postoj prezidenta Havla, stejně jako ministra Dienstbiera, který přesvědčil některé váhající členy smlouvy o tom, že Varšavský pakt musíme rozpustit, že z něj nestačí pouze vystoupit. Ze smlouvy nesmělo zůstat nic než špatné vzpomínky na krvavě napadenou Budapešť v roce 1956 a okupaci Československa v roce 1968.

Euroatlantický prvek tehdejší československé zahraniční politiky byl vskutku daleko silnější než u ostatních států, které se v oné době jako my osvobozovaly od moskevského diktátu a vytvářely svou vlastní zahraniční politiku. Naši velvyslanci v USA Rita Klímová, Alexander Vondra, Michael Žantovský a v Moskvě Rudolf Slánský byli v tomto ohledu nejen aktivní, ale i úspěšní.

Když Charta 77 pár let před převratem žádala ve svém dokumentu s názvem Pražská výzva sjednocení dvou tehdy existujících německých států a považovala to za podmínku budoucího sjednocení Evropy, připadalo to mnohým nejen u nás doma, ale i v zahraničí jako šílenství. Podobně viděli někteří, v otázkách mezinárodní vztahů i poměrně dobře zorientovaní lidé Snění o Evropě, které přibližně ve stejné době vydal v samizdatu Jiří Dienstbier. Kdekterému tehdejšímu evropskému politikovi totiž sjednocené Německo nahánělo hrůzu. Myslím, že naše tehdejší zahraniční politika byla nejen odvážná, ale

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

20 let v NATO

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější