Nejsem první, koho záběry z války dostaly do úzkých, říká moderátorka Peroutková. Ve vysílání neudržela slzy
Projevila emoce tam, kde prim hrají strohost a fakta. Novinářka Jana Peroutková se rozplakala při moderování Událostí České televize. „Každý jsme už měl slabou chvíli. Každý. Třeba i kolegové ze zahraniční redakce, když procházejí záběry ve střižnách, je pak opouští se slzami v očích. Rodiče i nerodiče, ženy nebo chlapi. Evidentně to už dopadá na nás všechny,“ říká v rozhovoru pro Deník N.
Právě končí velice silná reportáž z válečné Ukrajiny. Sledujete hlavní zpravodajskou relaci České televize – Události. Z obrazovky mizí záběr otce, který na nádraží kdesi ve válkou zmítané zemi opouští svou prchající rodinu. Jste dojatí, máte slzy na krajíčku a nejste sami. Záhy se při čtení dalších zpráv rozbrečí i samotná moderátorka.
Lidský moment ve válečném zpravodajství. „Profesionálka ukázala, že je také jenom člověk. Plakali jsme spolu s vámi,“ komentují téměř ihned silný okamžik desítky diváků i kolegů novinářů na sociálních sítích.
„Myslím si, že právě emoce jsou doménou krizí a válek,“ shrnuje moderátorka. Velkou roli ve vysílání podle ní sehrála kolegialita – druhý moderátor Michal Kubal ihned pokračoval místo ní. „Pak jsem předávala slovo Václavu Černohorskému, zpravodajovi přímo v Kyjevě. Je to otec od malých dětí, teď tam chodí mezi mrtvolami. To jsme do této chvíle v televizi neviděli. A doufám, že si na to nezvykneme,“ popisuje chvíle během vysílání.
Na co se v rozhovoru ptáme:
- Patří emoce do zpravodajství?
- Jak informovat o válce, která je navíc tak blízko?
- Máme za sebou během krátké doby dvě velké krize, jak změnily a mění novinařinu?
Kolik lidí „brečelo spolu s vámi“?
Překvapilo mě to, ale evidentně spousta domácností po celém Česku. Psali mi, že si opravdu utírali slzy. A co mě zarazilo asi nejvíc: přišlo mi i několik e-mailů od diváků ze Slovenska. Plakali i naši sousedé.
Obávám se ale, že ještě nejsme u konce, že emocí bude hodně. Záběry budou možná horší, migrační krize bude sílit. To nejhorší nás asi teprve čeká.
Jako novináři jsme teď na hrozně tenkém ledě, musíme si dávat pozor, aby nás emoce příliš nepohltily. Navíc se to dá poměrně snadno zneužít. Mně tedy ani jedna taková reakce nepřišla, ale když se nám to bude stávat příliš často, může nás někdo osočit z toho, že to děláme schválně.
Nyní jste ale dostala velmi pozitivní reakce od diváků a bylo jich hodně. Stalo se vám někdy předtím, že by se vám ozvalo tolik lidí?
Musím říct, že jsem byla šokovaná. V ten okamžik jsem si totiž vůbec neuvědomovala, jestli to divák zachytil, nebo jestli přece jenom zvuk a kamera ve studiu tu situaci neutlumily. Netušila jsem, zda to bylo tak výrazné a bude to rezonovat.
Zároveň jsem věděla, že jsem nebyla úplně první, kdo se dostal na základě záběrů z války do úzkých. Kolega Martin Řezníček měl pár dní předtím také co dělat, aby se nerozplakal
