Stovky let strachu o moc, odmítání vlastních chyb, perzekuce a hledání nepřítele… O zdrojích ruského jednání
Esej Michaela Žantovského: V přepadení Ukrajiny se setkáváme s něčím, co se vzpouzí naší schopnosti chápání a analýzy. Zlo se nám zde nepředstavuje ve své banální podobě, tak jak ho líčí Hannah Arendtová u Adolfa Eichmanna, ale ve své démonické formě, včetně ohnivé výhně a sirných výparů, bizarních lží o kyjevských katakombách, v nichž se používá krev malých dětí k výrobě drog pro mocné tohoto světa, a naprosté lhostejnosti k životům desetitisíců obětí a milionů lidí na útěku.
Je pro nás nepochopitelné, že by se lidské bytosti žijící pár set kilometrů od nás a vnějškově od nás víceméně nerozlišitelné mohly chovat podobným způsobem, a tápeme, pokud jde o motivy, které je mohly k něčemu podobnému vést. Tento text samozřejmě nemůže nabídnout uspokojivé vysvětlení, ale snaží se postihnout alespoň některé aspekty. A závěrem nabízí doporučení, jak se k tomu máme postavit my.
Ve hře Spiklenci z roku 1972 popisuje Václav Havel úsilí skupiny protřelých politických hráčů čelit hrozbám tajemných spiklenců, kteří ohrožují jejich postavení a usilují o návrat diktatury, dokud se neukáže, že oněmi spiklenci jsou oni sami a nevyhnutelným vyústěním situace je návrat diktátora. Havel psal svůj text v depresi po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968, ale byl by snad ještě přiléhavější v roce 2022.
Stejně absurdní jako problém Spiklenců je i staletý problém ruské zahraniční politiky: Největší stát světa, rozkládající se přes deset časových zón, oplývající pohádkovým nerostným bohatstvím a sahající k pobřeží tří oceánů, se cítí trvale ohrožen hrozbami zvenčí. Nevadí, že jde o hrozby převážně fiktivní. Ruský pocit ohrožení je skutečný a všudypřítomný.
Jak si lze vysvětlit tento paradox? Zajisté k němu přispívá
