Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

S minulostí se nelze vyrovnat jednou provždy. Pro začátek by stačilo, abychom pochopili, proč nepřemýšlíme svobodně

Ani to nepočítejte, všichni jsou jako vždycky pro, strana to tak chce. Společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR, prosinec 1986. Foto: ČTK
Ani to nepočítejte, všichni jsou jako vždycky pro, strana to tak chce. Společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR, prosinec 1986. Foto: ČTK

Komentář Martina Gromana: Při výročích našich moderních dějin se celých třicet let pravidelně vrací pojem vyrovnání se s minulostí. Už to samo napovídá, že jde o nekonečný proces. Život s vědomím historických kořenů však klade zásadnější otázku. Jsme už dost svobodomyslní na to, abychom se sžili se svými dějinami, nebo je naše myšlení pořád napadeno bacilem totality?

Tak jsme si po roce zase připomínali 25. únor 1948 a za chvíli máme kulatiny března 1939. Hodně se toho letos napíše o roce 1989. V médiích se při výročích totalitních mezníků našeho moderního státu vždy vynoří téma vyrovnání se s minulostí. Chyba je už v termínu samotném. Mnozí historici a myslitelé zatím spíš marně opakují, že by mělo jít o neukončený a neukončitelný proces vyrovnávání se – ne o jednorázové vyrovnání se s minulostí.

Mentálně v tomto stále přešlapujeme v 90. letech minulého století, kdy se hojně mluvilo o vyrovnání se s nedávnou totalitní minulostí, o tlustých čárách za ní, o konci dějin. Dějiny nemají počátek a konec, jednotlivé události nejsou konzervy v čase, mají své příčiny, důsledky, dopady, trvají v nás, v našem pohledu na svět, v našem myšlení a prožívání světa.

Marné hledání vzoru

Navíc i ty velké, politické dějiny si silně zpřítomňujeme skrze zkratky a mýty. Protektorát nebyl jen vnucenou nacistickou správou, nebyl jen německý, ale také náš, český. Stavěl na první republice, pracoval s jejím odkazem, především formou negace. Třetí, poválečná republika nebyla krátkým nadechnutím demokracie, ale přechodem mezi totalitami a sama nesla prvky omezené demokracie, tedy jakési soft totality. Těžko pak mluvit o puči.

Komunismus sám neskončil v roce 1989, jeho idea zhasla v srpnu 1968, jeho režim v listopadu 1989, ale jeho ducha si sebou vlečeme dál, protože stále čekáme na onu tlustou čáru. Tu však nelze udělat za formami myšlení, za mentálním odkazem minulosti, za schématy chování, která si neseme v sobě a předáváme je dál.

Právní historik a sociolog Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou nazvaném Hledání dějin nedávno připomněl známý, ale opomíjený fakt, že „historie je proces zpřítomňování dějin, v němž minulé události získávají význam a smysl pro současné generace“. Připomíná, že právě u totalitních systémů platí tento přesah minulosti do současna velmi silně. Příběhy z doby totality si vyprávíme proto, abychom porozuměli současnosti. Pokud si je nevyprávíme celé a co možná nejvíce pravdivé, pokud je vyprávíme jen jako příběhy o nich, ale ne také o nás, pak se to na současnosti nutně projeví.

V 90. letech argumentoval dnes již zesnulý funkcionář KSČM Miloslav Ransdorf a mnozí jiní u nás, ale také v Polsku a dalších postkomunistických státech příkladem Španělska, které v sedmdesátých letech zdánlivě poklidně a hladce přešlo od frankismu ke konstituční monarchii. Nikdo nenesl následky, sochy se hned nebouraly, vše v poklidu. Jednak to však bylo složitější, jednak tato argumentace stavěla právě na principu jednorázového, definitivního vyrovnání se s minulostí. A pochopitelně nahrávala spíš těm provinilým z minulého režimu, a tak se k ní mohutně hlásili a vzývali ji.

Ani příměr k poválečné denacifikaci Německa, často skloňovaný v době jednání o česko-německé deklaraci, neseděl dobře. Jednak denacifikace probíhala záhy po konci nacistického režimu, my jsme byli například od stalinistických padesátých let mnohem dál, jednak byla mnohem důslednější a radikálnější než cokoli u nás po roce 1989, ale hlavně ji prováděli spojenci, tedy vnější síla.

Mnohem blíž nám mohl být příklad Rakouska, kde až do aféry prezidenta Kurta Waldheima v druhé polovině osmdesátých let přetrvávala obecně sdílená představa o Rakousku jako jedné z prvních obětí expanzivního Hitlerova režimu. Až otevřená diskuse nad rolí hlavy státu za války a označení Waldheima řadou států za personu non grata rozpoutaly větší diskusi o roli samotných Rakušanů za druhé světové války.

Přešlapování nad vinami

Nic podobného se však u nás nedělo. Prožili jsme a prožíváme mnoho diskusí o angažmá veřejných postav u státní bezpečnosti, ale nikdy jsme nepřešli k větší reflexi toho, co znamenalo v době normalizace spolupracovat s StB a jací lidé se k tomu propůjčovali, jaké všemožné důvody je k tomu vedly a proč. Neptali jsme se ani dost na to, co udělala totalita s naším myšlením, vztahem ke státu a k sobě navzájem, ale hledali jsme spíš ony velké příběhy – velkou zradu, velký zločin a velkou oběť.

A tak jsme se – tím nechci říct, že vyloženě špatně nebo marně – po roce 1989 spokojili s třemi základními porevolučními principy

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější