Deník N

V písních oživili Mašína, Horákovou i zrádce Čurdu. Snad se jejich osudy nebudou opakovat, říkají autoři

Kapela Epydemye (Miroslav Vlasák, Jan Přeslička a Lucie Vlasáková) na festivalu Prázdniny v Telči v roce 2016. Foto: Vojtěch Kolář
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Už tři roky zní v českém hudebním éteru žánrovou cenou Anděl ověnčené album Kotlina o osudech obyvatel českých zemí ve 20. století. Netradiční sugestivní otázku, kdo jsme my Češi – a kým jsme byli v minulosti – nově autoři z folkové kapely Epydemye pokládají i studentům. Právě nejmladší generaci přisuzují velký význam.

Odjezd vojáků na prvoválečnou frontu, hrdinství protinacistických odbojářů, poslední noc Milady Horákové před smrtí, vyhnání sudetských Němců, zrada parašutisty Karla Čurdy. Co nám ty zhudebněné příběhy z historie dnes vzkazují?

Jan Přeslička: Pro mě je to referenční záležitost. Ty příběhy říkají – ti lidé v určité situaci udělali tohle, my si to v hlavě zařadíme, pak s tím pracujeme. Hledáme tam vodítka, jak se rozhodovat v životních situacích, jak si začleňovat a vnímat dění a překvapení okolo nás. Zároveň mám dobrý pocit, že o té historii něco vím, že je moje. Jistotu, že se věci dějí určitým způsobem.

Lucie Vlasáková: Písně mi dávají možnost prožít, jaké to mohlo být v kůži výsadkáře Adolfa Opálky nebo Milady Horákové. Zkusit si říct, zda bych se na jejich místě zachovala jako oni. Stejně se můžou vcítit i jiní.

Miroslav Vlasák: Hrdinové jsou skrytí všude kolem nás. Nemusíte o nich číst, abyste se jimi stali. Za protektorátu se ukázalo, že k nejstatečnějším patřily i ženy-matky, že se hrdinové často rekrutovali tam, kde by to člověk nejméně čekal.

Jan Přeslička: Někdy mi přijde, že slovo historie staví zbytečnou bariéru. Je to vlastně jen život dřív. Život všeobecně. Já v tom už přestal cítit něco archaického. Žijí v nás obě světové války, první republika, ale třeba i Marie Terezie. Co to je pár lidských životů? Za tu dobu se toho kromě technických věcí nestačí moc změnit. To, jak lidstvo funguje, je vlastně stejné.

Je to ohraná otázka, ale připomínáme si ty hrdinské příběhy dostatečně?

Miroslav Vlasák: Myslím, že v médiích dostávají více prostoru než v minulosti: atentát na Heydricha, první světová válka, důstojný pohřeb faráře Josefa Toufara, Zdena Mašínová získala zpět rodový statek v Lošanech, víc se mluví o generálovi Josefu Bílém… Takže za mě ano.

Lucie Vlasáková: Naši sociální skupinu to ale i víc zajímá, tak to víc vnímáme. Jestli je toho dostatek, to si nejsem jistá, na výsledcích voleb to nebývá moc znát.

Epydemye

Na pódia skupina vstoupila v roce 2006. Po folkových začátcích a oceněních na festivalech Porta a Zahrada, debutové desce Stopy nezmizí a úspěších na několika dalších akcích se složení kapely ustálilo v podobě Jan Přeslička (kytara, zpěv), Miroslav Vlasák (kytara, zpěv) a Lucie Vlasáková (basa, zpěv). Autoři pocházejí z Jihlavy, Kolína a Týna nad Vltavou. V roce 2015 vydala skupina vlastním nákladem tematickou desku Kotlina, která získala žánrovou cenu Anděl v kategorii Folk a country.

Ono možná nepřibývá centrálně řízených oslav, jako spíš příležitostí a aktivit různých místních spolků.

Jan Přeslička: Máme dobrou zkušenost s lokálním připomínáním hrdinů v rodných obcích. Tam si jich váží, nezapomínají. Ale třeba půvabem připomínky (velitele válečného výsadku Out Distance, pozn. red.) Adolfa Opálky v Rešicích je právě lokálnost. To, že o tom místní vědí. Je otázka, jaký by mělo přínos, kdyby se tam sjížděly tisíce lidí.

Že by se to rozmělnilo?

Jan Přeslička: Nejde jen o připomínací akce. Z těch se může stát setkávání skupin, které moc nepřemýšlejí. Pro to, co si z toho člověk vezme, je hrozně důležité, jestli byl školou nebo samostudiem vedený ke kritickému myšlení. Vybavuje se mi příběh člověka, kterého historie zajímá, hrozně by všem chtěl něco sdělit – ale chová se neskutečně hloupě a militantně. Nebo na koncertu zpíváme o Josefu Mašínovi a někdo nám vynadá, že „Mašínové byli vrazi“. A neví, že jsme zpívali o jejich otci.

Ještě k těm hrdinům – říkal jsi, že to jsou lidé jako my, že žijí mezi námi…

Miroslav Vlasák: …ale i ti zrádci. My si jen myslíme, jak bychom se v daný okamžik asi zachovali. Ale s jistotou to nikdo nevíme.

Kotlina je album z roku 2015. Reagovala na aktuální dění ve společnosti?

Jan Přeslička: Když Tomáš Klus napsal Za co, pane Bože, za co?, říkal jsem si – super písnička, popisuje stav. Ale byla vnímaná pesimisticky. Že si tu umíráme a společnost jde do háje. Během dlouhých nočních přesunů v kapelním autě jsme probírali, jak z toho ven, a nadchli se pro myšlenku historie učitelky života, snahu ukázat naději a optimismus. Pro nás a snad i pro ostatní.

Lucie Vlasáková: Tomáš Klus to tehdy myslel jinak, než byla píseň vnímaná, trochu ho to i mrzelo. Kotlina ale vznikla z radosti. Hovory v autě se stejně vždycky stočily k Mašínům, ke druhé světové válce, cestou na koncerty jsme zastavovali tam, kde seskočili parašutisti… Už tehdy kluci s ohněm v očích plánovali, že to bude Kotlina.

Miroslav Vlasák: Ta deska vznikla z čisté radosti, zájmu o historii, bez kalkulu. Narodil se nám první syn, chtěli jsme hezkou desku „pro sebe“. A shodou okolností se trefila do správné doby, kdy se začalo více mluvit o atentátu na Heydricha a dalších událostech.

Máme pocit, že jsme to prožívali s nimi

Na co jste během skládání a hraní písní z Kotliny přišli o sobě samých?

Miroslav Vlasák: Původně jsem psal příběh fiktivního člověka, který zažívá boření Rakouska-Uherska a vznik Československa, ale pak jsme si troufli na písně o skutečných postavách. Přišel jsem na to, že potřebuju ty příběhy odzpívat v ichformě. Být ten Adolf Opálka, Jan Palach – a napsat to, jako bych to prožíval já. Asi to neumím napsat z pohledu zvenčí. Emoce je pro mě důležitější než mentorování.

Jan Přeslička: Tuhle schopnost vcítění a prožívání cizích příběhů máme s Mírou společnou. Já se často přistihnu, že si prožívám něco, co se teprve stane. Mám vyřešit v životě něco těžkého, tak si to desetkrát přehraju, jaké to bude… U písniček je to podobné, my introverti to tak máme. Při psaní si uvnitř říkám – ty kráso, to je síla, co udělají teď? To zdrcení, když sledujete, jak se svírají kleště okolo odbojářů Mašína, Balabána a Morávka a oni navzdory zoufalství a blížícímu se konci bojují dál. Cítíme jen slabý odvar toho, co oni. Ale máme pocit, že jsme to prožívali s nimi.

Lucie Vlasáková: Píseň o Miladě Horákové, kterou zpívám, je emočně náročná – tak moc, že jsme ji jeden čas dokonce nehráli, musela jsem si od ní odpočinout. ‚Je půl třetí ráno a mně je dáno ještě posledních pár minut a pak dost, pak mě moji vlastní lidi pošlou na věčnost,‘ popsal v ní Míra hodiny, kdy v cele psala poslední dopis před popravou. Říkám si, jak to pro ni asi muselo být hrozné, že tohle se nesmí už nikdy opakovat. A to mohla sehrát divadlo, říkat, co chtěl prokurátor, a přežít. Stává se, že ji začneme hrát, zvedne se vítr, prokoukne slunce…

…nebo vám při ní vypadne elektřina v ozvučení, jako předloni na Portě.

Lucie Vlasáková: Stalo se to tam dvakrát za sebou, pak zvukaři ještě zamrzl mixážní pult. Po koncertu jsme zjistili, že nad ránem po té noci bylo 66. výročí její smrti. Mrazí z toho.

V jedné z písní nabízíte zpívanou úvahu – ‚Kdo jsme my? Jsme ještě národ, nebo jen stát?‘ Jakou na ni sto let po vzniku republiky máte sami odpověď?

Jan Přeslička: Mě ta písnička vlastně trochu štve. Je v pohodě, když s někým souzníte. Když ale ne a začnete to rozebírat, myšlenka se vytrácí, zůstane slovíčkaření o národu, nedorozumění. Možná oprávněně, ta píseň není dořešená do detailu. Vznikl kvůli tomu i spor – že může povzbuzovat nacionalismus vydávaný za vlastenectví.

Lucie Vlasáková: Třeba se nám při hraní někde na náměstí stalo, že přišel posluchač, slyšel v ní něco nacionálního, stál tam na dešti, držel se za srdce. Byl v tom kus nesympatické nadřazenosti.

Jan Přeslička: Pro

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výročí 100 let od vzniku Československa

V tomto okamžiku nejčtenější