„Budeme tu, dokud nevyhrajeme.“ Reportáž ze lvovského nádraží, kde se na nejhorší teprve připravují
Nádraží v západoukrajinském Lvově se v posledních týdnech stalo centrem jedné z největších humanitárních krizí v Evropě i průsečíkem bolavých lidských příběhů z nejrůznějších koutů válkou zasažené země. I tohle tady je válka – bez bomb a sirén. Reportéři Deníku N se po dvou týdnech vrátili na lvovské nádraží, které dál hledá řád v chaosu. Zdá se, že úspěšně. Alespoň prozatím.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V nádražní hale je živo prakticky pořád. Tabule s příjezdy a odjezdy problikává, ve velkém prostoru je cítit neklid, stejně tak ale i přítomnost tisíců lidí. Vzduch je vydýchaný a pocit stísněnosti všudypřítomný. Nad hlavním vchodem zve velký plakát do místního nočního klubu – paradoxní připomínka toho, co bylo ještě před několika týdny možné.
Několik velkých čekáren se jedna druhé vcelku podobají. U vchodu stojí dobrovolníci v reflexních vestách, kteří pasažéry pouští dovnitř do hal za tlumeným světlem, chladnou podlahou a poloprázdným a zpola vyprodaným barem s občerstvením. Na stěně se promítá pohádka Tom a Jerry a nejmladší uprchlíci v teple nabírají síly na další cestu.
Silná vůně dezinfekce a čisticích prostředků prosakuje skrze vstupní chodby. Obrázek z nádraží je vesměs pořád stejný – na první pohled zcela obyčejní lidé, stejní jako my nebo vy, čekají na vlak. Sedí na univerzálně nepohodlných lavicích, hledí do mobilů nebo si mezi sebou povídají. A občas k tomu všemu usrknou kávy nebo čaje. Jenže veškerá obyčejnost se s vědomím, proč jsou všichni tady a teď, rychle ztrácí.
„Už teď bych se nejradši vrátila domů, Kyjev mi strašně chybí,“ popisuje Natalija. Potkáváme ji v chumlu lidí kolem jedné z prodlužovaček, kde se dobíjí snad tucet mobilů. Je to jediné Natalijino spojení s rodinou, která zůstala v bombardovaném hlavním městě. Nedokázala je přesvědčit, aby odjeli s ní.
„I těch pár dní bojů pro mě
