Společně jsme dokázali vybudovat noviny do nelehké doby

Vážení a milí přátelé,

odpusťte, že tentokrát budu hodně osobní, trochu patetický a ne moc stručný. Vedou mě k tomu dva důvody: vážnost dnešní situace a jeden velký symbolický milník Deníku N. Děkuji vám předem, že mi věnujete trochu své pozornosti.

Jsou to čtyři roky ode dne, kdy se začal dávat dohromady projekt českého Deníku N. Pro mě se z nich staly nejintenzivnější chvíle pracovního života. Slyšel jsem hodně reakcí, že byla odvaha jít do tak nejistého podniku. Říkám na to, že ode mě to moc odvahy nechtělo. Všichni kolem tvrdili, že to nevyjde, takže nebylo co ztratit; mohli jsme jenom překonat očekávání.

Mně v tu chvíli nejvíc v hlavě znělo slavné „Aspoň jsem to zkusil“ z Přeletu nad kukaččím hnízdem Miloše Formana, který na jaře 2018 zemřel. Možnost postavit na zelené louce nové celostátní médium nepřichází mnohokrát za život, takže zkusit jsem to musel. Litoval bych do konce svých dnů, kdybych tu příležitost promarnil.

Mnohem víc riskovali čeští investoři (hodně svých peněz), slovenský Denník N (kdybychom jim zkazili pověst) i budoucí kolegyně a kolegové, kteří se rozhodli dát přednost nejistému podniku před jistotou svého dosavadního zaměstnání a uvěřili vizi, kterou jsme jim s šéfredaktorem Pavlem Tomáškem představovali. Jejich odvahu obdivuji dodnes a za jejich důvěru nepřestanu být vděčný. Nezapomenu na to, jak moc mě povzbudila hned jedna z prvních schůzek, na které mi Honza Moláček obratem řekl, že s ním můžeme počítat a že klidně bude montovat židle a stoly, pokud to bude potřeba. Nakonec si svou židli sestavil každý. Všichni do toho dali kus duše a srdce. A dávají po celé ty čtyři roky.

Našimi nejlepšími personalisty se staly managementy velkých mediálních domů, díky nimž jsme čtyřicítku nových kolegů získali opravdu rychle. Sen dělat novinařinu jinak nebylo nutné příliš vysvětlovat. Obavy sice visely ve vzduchu, ale naděje byla silnější. I díky tomu jsme stihli odstartovat o pár měsíců dříve proti plánu – v den stého výročí vzniku Československa. Tenkrát studeně pršelo, rozdávali jsme naše promočené nulté číslo v centru Prahy a asi na to nikdy nezapomeneme.

Čtenářskou odezvu jsme přitom získali jen díky newsletterům a sociálním sítím, na marketing jsme peníze neměli. Přesto jsme v úvodním crowdfundingu stanovili tehdejší český rekord – 5500 lidí nám do startu věnovalo celkem sedm milionů korun. V zemi, která byla k placené žurnalistice na internetu nejskeptičtější široko daleko a kde neměla v žádném případě fungovat. Asi nikdy předtím a nikdy potom se tu nic takového stát nemohlo, doba byla dokonale zralá a s nadsázkou rád říkám, že se celý vesmír spojil, aby se přihodil zázrak.

Teď, čtyři roky poté, co se čeští investoři poprvé setkali s vedením slovenského Enka, a tři a půl roku od našeho startu, na ukazateli počtu předplatitelů svítí číslo vyšší než 25 000. Představuje to pro nás velký zlomový moment, protože přibližně na této úrovni se provozní ztráta mění v provozní zisk. A my si aspoň na chvíli můžeme říct: Společně s vámi jsme to dokázali. Navzdory úvodní skepsi jsme potvrdili, že v Česku může existovat výrazné a vlivné médium s placeným obsahem podporované svými předplatiteli, poskytující důležitý informační servis v nelehké době.

Přečtěte si také

Odemkli jsme pro vás 25 článků o válce na Ukrajině

Ani teď není budoucnost vůbec jistá, všechno je to křehké a závislé na mnoha okolnostech a faktorech, z nichž řadu nemáme ve svých rukou, a leccos se může pokazit. Ale na svůj první velký vrchol jsme vylézt dokázali a to nám už nikdo nevezme. Dnes máme větší prodaný náklad než Lidové noviny a víc předplatitelů než Právo. Vy všichni jste nám v tom pomohli, každý přečtený článek, každé zaplacené předplatné, doporučení, pochvala nebo dar nás posunuly o kousek výš.

Přesto nám tento úspěch narušují vnější okolnosti. Okolnosti, které jsou nesmírně tragické, ať to byl v posledních dvou letech covid, nebo současná ruská zvěrstva na Ukrajině. Ne, opravdu se neumíme radovat z toho, jak je skvělé dělat novinařinu v době pandemie nebo války. Byl bych mnohem radši, kdyby k zájmu o naši práci nepomáhal tento „doping“. Ovšem zároveň od toho nelze odhlédnout – je to totiž důkaz, že to bez důvěryhodné nezávislé novinařiny právě v kritických chvílích nejde.

Jestli se něco za ty čtyři roky potvrdilo, pak to, že označení novinařiny za pojistku demokracie není klišé. Platí to pořád, jen v krizi je to nejvíc vidět. V tu chvíli se totiž novináři musí zmobilizovat a zorientovat v nové situaci mezi prvními, aby ostatním pomohli nejen o něco lépe rozumět světu, ale správně a kvalifikovaně se rozhodovat.

Když vidím své kolegy, jak projíždějí válečnou zónou na Ukrajině, jak zpovídají lidi v nouzi utíkající před absolutním zlem, jak po nocích studují odborné materiály, aby pochopili aktuální vlastnosti viru, nebo jak do omrzení zkoušejí z politiků vypáčit kloudnou odpověď, v permanentním stresu a pod neustálým veřejným dohledem nad každým napsaným slovem, chovám k nim velký obdiv.

Ovšem nic z toho by nebylo možné, kdyby média neměla silné zázemí i v klidnějších dobách. Jen díky vaší trvalé a rostoucí podpoře nás může být už šedesát a redakce je tak dostatečně robustní, abychom dokázali rychle přeskupovat síly tam, kde jsou právě potřeba. Nic z toho by nešlo, kdybyste nás jako svou pojistku nepodporovali dlouhodobě.

Poctivá novinařina má pro společnost ozdravné účinky. Drží mocné ve střehu, nutí je obhajovat vlastní kroky, nasvěcuje slabá místa systému, slepé uličky i selhání jednotlivců nebo naopak vyzdvihuje počiny hodné pozornosti a uznání. Umožňuje tak korekci špatných rozhodnutí, podněcuje veřejnou debatu, inspiruje. Potřebujeme silná a skutečně nezávislá média. Jejich podpora se nejvíc zúročí, když se hroutí svět. Ale v pohotovosti jsou pořád.

Když jsme začínali, přidali se k nám novinářky a novináři, kteří věří v ideál žurnalistiky, srdcaři, kteří jsou tomuto poslání připraveni obětovat svůj volný čas, pohodlí i duševní rovnováhu, aby přinesli více světla a souvislostí do fungování dnešního světa.

Když jsme začínali, podpořili jste nás vy, kteří v tento ideál věříte také. Svou podporou nám poskytujete profesní svobodu, která je podmínkou naší práce a zároveň obrovským závazkem.

Když jsme začínali, měli jsme naději, že společným úsilím dáme vzniknout něčemu, co bude ku prospěchu. Je to k neuvěření, ale dnes už si nemusíme říkat, že jsme to aspoň zkusili. Můžeme si říkat, že to vyšlo a že to mělo a má smysl.

A jsem přesvědčen, že to bude mít smysl i nadále. Čekají nás náročné okamžiky, svět se otřásá v základech a vyznat se v něm nebude vůbec lehké. Nevíme, co se stane zítra, natož za pár let. Ale věřím v úsilí dělat to nejlepší, čeho jsme schopni.

Děkuji všem svým kolegům, kteří do své práce dávají o mnoho víc, než musí. Děkuji našim zakladatelům, jejichž nezištné velkorysosti si nesmírně vážím. Děkuji kolegům ze slovenského Denníku N za trvalou podporu, cenné rady a velkou inspiraci, jste zářivým majákem na naší cestě.

A za celou redakci Deníku N děkuji vám, našim předplatitelům, za důvěru, za přízeň i připomínky a za to, že nás čtete a podporujete svým předplatným. Potvrzujete tím smysluplnost naší práce a motivujete nás, abychom v ní se stejným úsilím pokračovali.

Díky, že s námi jdete po společné cestě.

Opatrujte se.

Ján Simkanič
ředitel vydavatelství