Reportáž z humanitárního města Lvov: základna pro prchající Ukrajince i místo posledního rozloučení

„Doporučení při evakuaci: vezměte si doklady, peníze a jídlo vložte předškolákům do kapes, připojte poznámku se souřadnicemi. Vypněte elektrické spotřebiče, plyn a vodu,“ stojí ve zprávě, která na ukrajinském mobilním čísle blikne, ještě když celníci kontrolují naše pasy a auto na polsko-ukrajinské hranici. Odesilatelem je ukrajinská státní pohotovostní služba. „Zůstaňte v klidu. Společně jsme silní!“

Kolem čekajících aut na hraničním přechodu Krakovets procházejí opačným směrem hloučky prchajících lidí snad všech věkových kategorií – včetně seniorů a těch nejmenších dětí, které místo vyčerpaných matek občas nesou vojáci. O několik metrů dál za hranicí, už na ukrajinské straně, stojí stanové městečko s dobrovolníky a zdravotníky, odhozené izotermické fólie a haldy odpadků se povalují po stranách silnice. Vítejte na Ukrajině – v zemi, kterou už více než dva týdny ochromuje válka.

Přečtěte si také

„Putin se zbláznil, snad mu zabrání, aby tu byla druhá Hirošima.“ Kyjev ví, že to nejhorší má před sebou

Cestou do Lvova s námi ve stejném pruhu jede jen hrstka aut s ukrajinskými značkami, míjíme jeden blokpost za druhým. Muži v reflexních vestách a khaki bundách se hřejí u ohně, který plápolá z improvizovaných kamen vytvořených z barelů. Bezpečnostní síly nás s rukama na zbraních staví na svém stanovišti až těsně před městem – platí zákaz vycházení a my přijíždíme do liduprázdných ulic Lvova po 22. hodině. Do spící metropole nás ale přece jen jako novináře vjet nechají.

Putin je nový Hitler

Prašná věž ve staré části Lvova je reliktem renesanční vojenské architektury. Dny, kdy byla součástí městské obrany, jsou pryč. I v této válce má ale památka z 16. století svůj úděl – právě v jejích útrobách totiž stovky dobrovolníků denně pletou maskovací sítě pro armádu.

„První dny války jsme seděli před televizí, brečeli jsme a panikařili,“ říká mladá překladatelka Bohdana, která za celou iniciativou stojí. „Tady zprávy pořád nekontrolujeme, tady máte pocit, že pomáháte. Skoro každé dvě hodiny také hlásím pozitivní zprávy přicházející z ukrajinské armády a jejích složek. To je vždycky příjemná chvíle,“ popisuje, zatímco mi ukazuje tvorbu dobrovolníků rozprostřenou na třech podlažích historické budovy.

Někdo se rozhodl pracovat s uprchlíky, dobrovolníci v Prašné věži se rozhodli pracovat se sítěmi. Od ukrajinské armády dostávají požadavky – nedávno tu tak třeba pletli velkou maskovací síť s rozlohou přes 441 metrů čtverečných.

Na karimatku, která během hodin pletení ulevuje kolenům a izoluje chlad od podlahy, si klekají také kamarádi Maksym a Mychajlo. Oběma bylo čerstvě 18, armádě prý ale zatím nemají moc co nabídnout, fronty do registračních center jsou dlouhé a oni zkušeností příliš nemají. Proto pomáhají alespoň takto.

„Má rodina se snažila z Ukrajiny odjet, protože se o mě bála, ale před pár dny mi bylo 18 a už to nešlo,“ vypráví Mychajlo, který studuje, aby se stal ekologem. „Já jsem ale vlastně rád,“ dodává, zatímco sítí proplétá další pruh hnědé látky. S Maksymem se o akci dozvěděli z Telegramu, kde s kamarády řeší, jak mohou pomoci. Jsou tady už několikátý den v řadě. „Když jsem tady, vím, že našim vojákům opravdu pomáhám,“ říká budoucí právník Maksym.

„Vidíme, jak naši vojáci bojují a s nimi bojuje i celý národ. Je to neuvěřitelné. Jsem hrdý na to, že jsem Ukrajinec,“ popisuje Maksym. Ale cítil to tak silně vždycky? „Narodil jsem se v roce 2004, když na Ukrajině probíhala oranžová revoluce, v deseti přišel euromajdan a dnes se tu bavíme o ruské agresi. Narodil jsem se jako patriot a to se nezmění,“ říká student práv a jedním dechem dodává: „Putin je nový Hitler a už i proruští Ukrajinci to vidí.“

Zabalit sochy, pohřbít vojáky

V ulicích centrálního Lvova to vypadá na první pohled docela všedně. Kluziště na centrálním náměstí si užívá skupinka dětí na bruslích, nedaleká promenáda je plná lidí a z restaurací a kaváren se ozývá švitoření. Přímé dopady války tu možná nejsou vidět hned, atmosféra ale napovídá, že je teď všechno jinak. Kolem náměstí Rynok se tyčí několik soch pečlivě zabalených do ochranných fólií a dek, okna přilehlých kostelů jsou zakrytá pletivem – město se připravuje na chvíli, až boje dorazí i sem.

„Nejvíce se zaměřujeme na historické centrum, které je na seznamu světového dědictví UNESCO. Lvov je tam na základě dvou kritérií. Prvním bylo, že se v centru města zachovala kultura různých dob, a tím druhým, že se zachovalo dědictví různých národností – ukrajinské, polské, německé, arménské, židovské,“ vysvětluje v oficiálním prohlášení Lilia Oniščenková, vedoucí odboru ochrany historického prostředí města.

„Za posledních 100 let byl tedy Lvov součástí pěti různých zemí. Pokud sem přijede někdo z Krakova nebo Vídně, cítí se jako doma. Lvov je Evropa,“ doplňuje úřednice.

Blízkost bojů je ale víc než kde jinde zjevná v kostele Nejsvětějších apoštolů Petra a Pavla. Andrij, 40, Taras, 26 a Dmytro, 59.

To jsou křestní jména a věk vojáků, které tu dnes pohřbívají. Všichni padli v bojích hned zkraje války. Na poslední rozloučení s muži, kteří za obranu Ukrajiny položili život, je v chrámu plno.

Po obřadu přítomní vojáci odnáší tři rakve do přistaveného vozu, za nimi jde průvod s kyticemi, věnci a slzami v očích. Další zastávka – hřbitov.

Humanitární město Lvov

Ten z největších otisků války přímo na lvovské ulici nepotkáte – ukrývá se totiž za dveřmi škol, kostelů, uprchlických center a v okolí nádraží. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky odhaduje počet vnitřně vysídlených Ukrajinců i na více než milion. Jen do Lvova, města s necelým tři čtvrtě milionu obyvatel, přišlo už přes 200 tisíc lidí (zhruba stejný počet jako do celé České republiky). Za hranice Ukrajiny už kvůli válce uprchlo 2,3 milionu lidí.

Sem do Lvova přijíždějí především ženy, děti a staří lidé, kteří kvůli ruskému ostřelování a bombardování museli opustit své domovy. Dočasné přístřeší, teplé jídlo a místo na spaní jim v centru města nabízí také První ukrajinské divadlo pro děti a mládež.

V prvním patře nenápadné budovy nedaleko Lvovské univerzity nás vítá Iryna. Oficiálně v divadle pracuje jako zástupkyně uměleckého šéfa, ale s válkou se z ní stala hlavní koordinátorka pomoci uprchlíkům, kteří uvnitř instituce najdou na několik nocí bezpečí a potřebnou pomoc. Ve dvou místnostech nabízí místo na spaní asi dvěma desítkám lidí – zůstávají den nebo dva, dokud si nezařídí potřebné úřední záležitosti nebo nenajdou stálejší místo pro život.

Na zemi jedné z nocleháren leží několik tenkých matrací a dek, v druhé místnosti se zrovna uklízí. Do chodu improvizovaného centra pro uprchlíky se zapojují všichni zaměstnanci – spolu s Irynou v kanceláři zrovna sedí scénograf Andrіj a herec Oleks.

„Převlékáme postele, uklízíme po lidech, co už odešli, a zase připravujeme vše pro nově příchozí,“ popisuje Andrіj, jak se jeho pracovní náplň v posledních dvou dnech proměnila. Divadlo se uprchlíkům otevřelo dva dny po začátku války. Od té doby do pokojů proudí lidé z celé Ukrajiny – teď hlavně z Kyjeva, Charkova a Žytomyru. Nejvíce lidí chce pokračovat dál do Polska nebo na Slovensko, jsou ale i tací, kteří se chtějí usadit právě zde ve Lvově.

„Lvov je teď humanitární město. Uprchlíci nebydlí jen v divadle nebo dalších centrech, žijí také u obyčejných Ukrajinců,“ doplňuje Iryna s tím, že plánovat jakoukoliv budoucnost teď nedává smysl. Prostě budou pokračovat v tom, co dělají, a čekat na konec války. „Většina lidí, která tudy prošla, se chce hlavně vrátit domů,“ uzavírá.

Čekání na odvoz do bezpečí

S přicházející tmou se Lvov vyprazdňuje, rušno kolem hlavního nádraží ale neustává. Stanové městečko je plné zdravotnických stanů, stolů s občerstvením i barelů s ohněm. Ten zahřívá nejen uprchlíky, kteří o domov přišli vlivem války, ale také místní, kteří domov dávno nemají.

Lvovské nádraží se po začátku války rychle stalo jedním z hlavních center uprchlické vlny dál na západ. Budova i v nočních hodinách zůstává plná běženců, kteří čekají na další spoj na cestě za bezpečím – ať už do jednoho z mnoha uprchlických center kolem Lvova, dál na Ukrajinu, nebo do Evropské unie.

V místnosti v prvním patře nádraží je vyhrazený prostor pro matky s dětmi. Právě tady sedí Anna a její dcera Natalija. Na žlutém kufru zvědavě cupitá křeček Pusja. Cestují ještě spolu s babičkou ze severoukrajinského města Sumy. „Na autobus jsme čekaly asi osm hodin, sněžilo a dceři to úplně promáčelo nohy,“ popisuje jeden a půl dne dlouhou cestu Anna a ukazuje mapy, které zaschlá voda vytvořila na Natalijiných botách.

Evakuační trasa z města, které leží zhruba 30 kilometrů od ruských hranic, vedla přes Lubny až do středoukrajinského města Poltava. Odtud se pak čtveřice po několika dalších hodinách v přeplněném autobusu dostala až na lvovské nádraží, kde dnes hodlá také přenocovat.

„Ráno snad přijede kamarád, který nám zařídil nějaký pokoj ve vesnici nedaleko města Ivano-Frankivsk,“ doplňuje Anna a utírá si slzy. Vlastně ani neví, kde přesně to je. Teď je nejdůležitější, že nohy její dcery zůstanou v suchu a teple a tři generace žen se přesunou do bezpečí – leč i to je ve válkou zmítané zemi, od Česka vzdálené jen několik hodin cesty, relativní pojem.