O jak velkou část techniky už Rusové přišli? A může se Ukrajina vojensky ubránit? Odpovídáme na klíčové otázky Putinovy války

Jak úspěšný či neúspěšný ruský útok je?

Ruský útok je mnohem méně úspěšný, než jak byl zamýšlen. Západ na začátku s reakcí částečně zaváhal a některé prvky nevojenské odvety nezapojil dosud, nedá se ale mluvit o tom, že by byl nejednotný či příliš rozhádaný. Reálně je sjednocený jako málokdy předtím a zavedl proti Rusku bezprecedentní sankce (i když stále ještě lze přitvrdit).

Od středy se v bezpečnostní komunitě mluví o tom, že Rusko ztratilo už 8–10 % nasazené techniky. Informace pochází od amerických zpravodajců a není ji jak ověřit, i lidé ověřující počty zničené techniky alespoň pomocí fotografií ale dokumentují těžké ruské ztráty. (Například uvnitř NATO se za práh bojeschopnosti jednotek berou ztráty kolem 30 %.)

Přečtěte si také

Zákony války. Proč se Rusům nedaří dobýt Ukrajinu a co chybí obráncům

Na jednu stranu je ruská válečná doktrína jiná než doktrína západní a se ztrátami počítá – a tak jsou ruské síly na Ukrajině stále bojeschopné a nebezpečné. Na druhou stranu, pokud je zpráva o desetiprocentních ztrátách za necelých čtrnáct dnů pravdivá, je to pro Rusko problém, protože dlouho takto intenzivně bojovat nedovede.

Ukrajinci prakticky zastavili ruský postup na severu. Rusko má ale jinou zbraň – cílené útoky na civilní infrastrukturu a zesilování utrpení civilního obyvatelstva mohou podlomit vůli obránců k boji. Přesně tento postup nyní aplikuje v obklíčeném jihoukrajinském Mariupolu.

Údery na porodnice, vodárny či rozvodny elektřiny do této strategie zapadají.

Proč je stav takový, jaký je?

Ukrajinské ozbrojené síly byly v uplynulých letech cvičeny i západními instruktory – kromě jiného z Pobaltí, k němuž mají kulturně blízko, a také v České republice. Ruské invazi se Ukrajinci postavili na tvrdý odpor – mnohem silnější, než Rusko čekalo. Ukrajina dlouhodobě čelí vysoké míře korupce, ale Kreml zemi jednoduše podcenil.

Přečtěte si také

Čeho se Rusko obává: alianční „vyslanci na Ukrajině“ přibližují Kyjev k NATO, říká expert

Ukrajinci také mají poměrně rozsáhlou západní podporu v podobě zpravodajských informací o pohybech ruských vojsk a dodávek lehkých zbraní, jak protileteckých, tak protitankových.

Ve válce je obecně ve výhodě obránce a útočník musí tuto výhodu vyrovnávat vyššími počty, lepší technikou a taktikou, převahou letectva a podobně. To se zatím Rusům příliš nedaří skloubit, i když pozvolna postupují vpřed.

Jak se na útok dívá svět? Stojí někdo na straně Ruska?

V hlasování OSN, které ruskou invazi odsoudilo, se na stranu Kremlu přidaly jen čtyři diktátorské či autokratické režimy: Bělorusko, Eritrea, Severní Korea a Sýrie. Čínská lidová republika se hlasování zdržela. Dalších 141 států OSN rezoluci podpořilo.

Svět dal Rusku najevo nejen v politické rovině, že bezdůvodná agrese proti sousední zemi je nepřípustná. Po počátečním váhání přišla série úderů i na poli kulturním či sportovním – Rusko například přišlo o finále fotbalové Ligy mistrů.

Jedním z příběhů ze sportovního pole bylo například oznámení špičkové ukrajinské tenistky Eliny Svitolinové, že své peníze za vítězství nad Ruskou Anastasií Potapovou v mexickém Monterrey věnuje ukrajinské armádě.

Kde je ruská propaganda?

Navzdory dílčímu úspěchu v roce 2014, kdy se svět v šoku vzpamatovával z invaze neoznačených „zelených mužíčků“ (ruských vojáků, což Rusko popíralo) na Krym, se Rusku nyní nezdařilo zahltit informační prostor záplavou verzí „co se děje“.

Svět už byl na tento ruský manévr připravenější a kromě toho rozsáhlou invazi na Ukrajinu nešlo nijak utajit ani popírat. Neexistovala žádná šedá zóna, v níž by se dalo manévrovat. Rusko se o to ani navenek příliš nepokusilo, Vladimir Putin vojenský útok oznámil v televizním projevu.

Rusko přišlo s několika tvrzeními, která nemají logický základ a spojuje je jen to, že je nekriticky přetiskují ruská média. Nechybí mezi nimi příběhy, jak Ukrajina chystala útok na Rusko (proč by nepoměrně menší země útočila na jadernou velmoc?), že na Ukrajině vládnou nacisté, že se tam vyvíjejí biologické zbraně nebo že páchala genocidu v Donbasu. Pro žádné z těchto tvrzení neexistují důkazy.

Přečtěte si také

„Nebudu zachovávat nestrannost, když je situace jasná.“ Reportéři popsali svou práci ve válečných konfliktech

Rusko nicméně velmi intenzivně pracuje na domácí frontě. Zlikvidovalo zbylá svobodná média, zakázalo o válce na Ukrajině psát jako o válce, ruský stát má takřka naprostou informační kontrolu nad tím, co ruské mediální kanály ke svým divákům či čtenářům doručí. O ruských útocích na civilní centra samozřejmě tamní média mlčí, případně je vykreslují jako útoky Ukrajinců na Donbas.

Vyprovokovala nějak Ukrajina ruský útok?

Ne.

To, z čeho může mít putinovský režim strach, je vidina Ukrajiny prosperující díky navazování vztahů se Západem. Vidina Ukrajiny se silnou, obranyschopnou armádou schopnou spolupracovat se západními zeměmi, ne-li přímo vidina Ukrajiny coby člena NATO. Pohled na prosperující Ukrajince by mohl v ruských občanech posílit dojem, že model uspořádání společnosti a jejího řízení tvrdou rukou není – mírně řečeno – co do kvality života příliš úspěšný.

Proč píšeme o Putinovi jako o diktátorovi?

Protože Rusko naplňuje znaky diktatury. V Rusku už léta nejsou svobodné volby, už dříve velice slabá nezávislá mediální scéna byla v uplynulých dvou týdnech rozprášena, média nesmějí o útoku na Ukrajinu psát jako o válce, ačkoliv Putin z pohledu nasazené techniky i vojsk rozpoutal největší válku v Evropě od roku 1945. Žádné jiné slovo pro to nelze použít.

Ruští poslanci jednomyslně (ruský parlament je poslušnou loutkou diktátora Putina) schválili až patnáctileté tresty za „lživé“ zprávy o ruské armádě, přičemž o tom, co je lživé, rozhoduje strana. Konkrétně Putinova strana Jednotné Rusko, která zemi ovládá.

Charakteristik diktatury Rusko naplňuje více – nechybí odpor k demokratickým režimům a nezpochybnitelný vůdce, který má absolutní moc i nad tím, jaké informace běžní Rusové mají. Za poklidné protestování proti válce se v Rusku masivně zatýká.

Russia tonight.
Does this remind you of anything?#fascism pic.twitter.com/jmxuRI5iIT

— Julian Röpcke🇺🇦 (@JulianRoepcke) March 9, 2022

S ohledem na budovaný Putinův vůdcovský kult, akcent na okázalý militarismus a sílu a fatalistický přístup, že jediné Rusko chrání civilizaci před dekadencí, se nabízí otázka, nakolik ruský režim splňuje definiční znaky fašismu.

Přečtěte si také

Základem fašismu je válka. Denacifikovat potřebuje Putinovo Rusko

Může se Ukrajina vojensky ubránit?

To je samozřejmě klíčová otázka. Pokud se Rusku podaří například zrychlit postup na jihu, dobýt Oděsu, obklíčit ukrajinské formace na východě země a zničit je, bude to pro obránce těžká rána. Právě na jihu jsou ruské síly o něco úspěšnější než na severu Ukrajiny.

Co je možná podstatné, je to, že podobná otázka veřejností vůbec rezonuje: v okamžiku začátku ruské invaze, kdy začalo být zřejmé, že jde o souběžný útok z mnoha směrů, otázka spíš zněla, jak rychle se Ukrajina zhroutí. To se nestalo a otázka dnes stojí jinak.

Ukrajinská obrana může být nakonec úspěšná, pokud ruské síly utrpí například implozi morálky (což se může stát rychleji než zničení podstatné části ruských invazních sil). Potřebuje ale, aby nadále fungovalo její politické a vojenské vedení, aby dál dokázala ruské síly vyčerpávat při ústupových bojích či protiútocích a aby dál dostávala západní zbraně. A ideálně též aby Rusku zabránila brát obyvatele měst jako rukojmí (v podobě jejich odříznutí od zásobování, útoků na civilní cíle apod.).

Jak se k útoku staví Česko – veřejnost i politici?

Česká politická scéna je nebývale jednotná, což je důsledkem několika faktorů. Neoddiskutovatelná realita ruské invaze nenechala manévrovací prostor ani prezidentovi Miloši Zemanovi, který se dříve často stavěl na stranu Ruska. Teď Zeman označil Vladimira Putina za šílence, který musí být zastaven. Mimochodem – krátce poté, co sám přesvědčoval občany, že žádná válka nebude a že jde o pouhé chřestění zbraněmi.

Přečtěte si také

Proč jsou benzín a nafta tak drahé? Kam až cena může vyrůst? A co s tím může udělat stát? Odpovídáme na klíčové otázky

Ruskou invazi odsuzuje i nyní opoziční hnutí ANO Andreje Babiše.

Ze Sněmovny už vypadli komunisté, což bylo z pohledu reakcí relevantní politické scény pro Ukrajinu dobře: komunisté stojí na ruské straně, ale nemají místopředsedu Sněmovny, nemají rozhodující vliv na existenci vlády (jako když jen díky jejich toleranci vládl Andrej Babiš), a tak nikoho příliš nezajímají.

Ruskou agresi odsoudila i opoziční SPD. Její předseda Tomio Okamura využívá nepřímých důsledků invaze k mobilizování základny svých příznivců proti vládě Petra Fialy (akcentuje témata jako migrace, zdražování potravin či pohonných hmot), ale příliš už nedodává, že Fialova vláda čelí situaci, jejíž podstatu nijak nezavinila a nemohla ovlivnit.

Jak mohou pomáhat obyčejní lidé?

Naprostá většina Čechů, 85 %, podle výzkumu citovaného serverem Aktuálně podporuje přijímání ukrajinských uprchlíků – přesněji řečeno uprchlic s dětmi a starců. Ukrajina totiž muže ve věku 18–60 let nepouští ze země, potřebuje je pro válečné úsilí.

Přečtěte si také

„Vrátíme se hned, jak válka skončí.“ Reportáž z vlaku, který přivezl do Česka ukrajinské ženy a děti

Ochotu poskytnout Ukrajincům přístřeší vyjadřuje třetina Čechů, což je o něco méně než v Polsku, které ale je pro většinu uprchlíků první záchytnou zemí. Na 200 tisíc ukrajinských uprchlíků už v Česku je.

Možností pomoci je poměrně hodně. Část Čechů vyjela v uplynulých čtrnácti dnech na ukrajinské hranice, kde pomáhali na vlastní pěst nebo i po dohodě s místními úřady rozdáváním dek či jídla – a na zpáteční cestě vzali uprchlíky do aut.

Jiní lidé přispěli finančně, ve sbírkách se podle iRozhlasu vybralo už přes půldruhé miliardy korun. Další lidé pomáhají nabídkami bydlení a jeho provizorním zařizováním.

Přečtěte si také

Zažíváme mánii z Ukrajiny. Až opadne, můžeme cítit naštvání a hořkost, varuje psychiatr

Experti upozorňují, že v krizových situacích je relativně snadné mobilizovat veřejnost k pomoci, důležité ale je, aby tato pomoc vytrvala i delší dobu, až budou lidé unavení. Ukrajinských uprchlíků může přibývat; stres, který si z útěku nesou, může vést k nedorozuměním a sporům. Část Čechů v těžké životní situaci také může cítit křivdu, že oni se v minulosti pomoci státu nedočkali, zatímco u statisíců Ukrajinců to nyní jde.