Základem fašismu je válka. Denacifikovat potřebuje Putinovo Rusko

Ve zvrácené leninské dialektice bylo dobro, které se snažilo zlepšit stávající svět, místo aby vyvolalo revoluci, tím největším zlem. Naopak zlo urychlující zánik dosavadního, po všech stránkách zkaženého světa bylo kladnou hodnotou, kterou bylo zapotřebí podpořit na všech stranách. Nejperfidnější podoba fašismu se tak skrývala v sociální demokracii, která zradila proletariát, když smiřovala dělnickou třídu s buržoazií, což nebyl zločin, ale smrtelný hřích.

Lenin to v roce 1920 na druhém sjezdu Kominterny, kde instruoval zástupce evropských levicových radikálů, jak postupovat proti parlamentním režimům, řekl zcela otevřeně: „Parlament se nesmí za žádných okolností stát dějištěm boje za reformy, za zlepšení životních podmínek dělnické třídy. Jedinou otázkou je, jak využít státních zařízení buržoazie k jejímu vlastnímu zničení.“

Přečtěte si také

Komunistické dědictví po desetiletí pěstované nenávisti a strachu funguje dodnes

Všechny demokratické a reformní síly, které usilovaly o sociální mír a konsenzus uvnitř společnosti, stejně jako mezi národy, byly fašistické síly, které bránily přechodu společnosti do komunistického ráje budoucnosti. Nejzákeřnějšími zbraněmi fašistické reakce tak byly mír a prosperita, které brzdily chod dějin. V tomto apokalyptickém duchu označovali komunisté Společnost národů, založenou v reakci na hrůzy první světové války, za hlavní nástroj imperialistického (rozuměj fašistického) pacifismu, který z falešných pozic brání rozvratu, zkáze a chaosu, občanské a jiné válce. „Všechno, co pomáhá revoluci, je morální, všechno, co jí překáží, je nemorální a zločinecké,“ tvrdil otec totalitarismu Lenin, podle kterého „darebák může být ten, koho potřebujeme právě proto, že je darebák“.

Leninovy teze si můžeme demonstrovat i na tuzemských reáliích – tedy na „fašistické“ Masarykově