Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ale holky říkaly, že punk je jinde. Zjišťovali jsme kde

Rozmanitěji, ale nadále proti systému. Ilustrační foto: ČTK/PA
Rozmanitěji, ale nadále proti systému. Ilustrační foto: ČTK/PA

Dnes už je na ulici člověk potká jen zřídka. Přesto mají stále své kluby, nosí číra a sichrhajsky a staví se proti systému. Zmapovali jsme, jak se v Česku proměnila punková subkultura.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V pražské hospodě U Vystřelenýho oka sedí pětapadesátiletý muž a dlaněmi objímá půllitr na omšelém stole. Stejně jako každý čtvrtek odpoledne poté, co odvede svou malou dcerku na nedaleký kroužek skákání na trampolíně. Čeká tu, až ji bude moct za dvě hodiny zase vyzvednout.

Na vrchu vyholené hlavy má ostrůvek zeleno-blond-hnědých vlasů stažených do gumičky a v uchu a na obočí několik piercingů. Na džínách mu visí připevněné řetězy, na bomberu odznaky s logy punkových kapel. Mlčky se dívá před sebe.

Návštěvník hospody je Štěpán Málek. Zatímco jako výtvarník a pedagog na Art & Design Institutu se zaměřuje na minimalistické geometrické umění, jeho životní styl je pravým opakem uspořádaných a rovných linií.

Ve čtrnácti letech se zhlédl v punku. „Sice už dnes nejedu v no future divokém módu, který mě fascinoval jako puberťáka, ale taky dokážu svému boji dost naložit,“ vypráví.

Když na začátku osmdesátých let s punkem začínal, zprvu podle něj o žádný protest nešlo. „Po tom všem, co nám komunisti dělali, si to ale člověk začal rovnat v hlavě a přemýšlel, jak to vrátit systému, který ti dává po hubě, a jak to udělat tak, aby člověk přežil. V té době se mi spousta kamarádů uchlastala, ufetovala nebo jim ruplo v bedně. Nevydrželi tlak doby,“ líčí.

Před revolucí bylo podle něj jasně dané, proti komu se vede boj. Podstata se ale od té doby prý příliš nezměnila. „Punk je pro mě stále neochota za každou cenu a vždy přijímat pravidla hry, pokud nemám pocit, že ta pravidla jsou v pořádku,“ vysvětluje.

Dnes se však nepřítel podle jeho slov nedá lehce rozpoznat. „Vždy to ale bylo o tom, že někdo přechcával druhý, akorát dříve se to dělalo direktivně. Dnes lidem nabídnou bonbony a cukrátka, na která je lapají,“ říká v potemnělém lokálu a napije se piva, kterému mezitím spadla pěna.

„Lidé jsou dnes drceni jinými věcmi, princip ale zůstává stejný“, říká Štěpán Málek. Foto: Barbora Šturmová

Výslechy na StB

Když kolem roku 1978 v Praze spatřil první punkery, jejich zjev ho šokoval. Mísily se v něm pocity odporu, znechucení, ale i fascinace. „Sporadicky se mi pak do rukou dostávaly různé materiály – články v časopisech nebo nahrávky. A když jsem jednou v Budapešti viděl opravdový pankáče s barevnými číry, ušima plnýma náušnic a sicherek, už jsem byl jasnej,“ vzpomíná.

Punk v té době do Československa teprve prosakoval. Karel Habal, který je mnohými označován za tuzemského duchovního otce této subkultury, tehdy chodil po burzách a sháněl první dostupné nahrávky zahraničních kapel. Čtrnáctiletý Milan Jonšta založil první punkovou kapelu Hlavy 2000. Další teenageři si prohlíželi fotografie „punků“ (tehdejší výraz pro punkery objevující se v dobovém tisku) v německém časopisu Bravo.

Československá punková subkultura však

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Reportáž

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější