Ještě bych počkal, až si pro mě přijdou… Michal Prokop v Síni slávy bilancuje. Strmý start, hluboký pád, furt nahoru a dolů
Michal Prokop, zpěvák a frontman kapely Framus Five, v pondělí vstoupil do Síně slávy české populární hudby. V bilančním rozhovoru pro Deník N vzpomíná na vrcholy i propasti své kariéry, na deprese, které měl, když se živil jako „křoví“ Karla Gotta a Hany Zagorové (která mu pak šla na svatbě za svědka), i na podlomená kolena před vyprodanou Lucernou po návratu z politiky. „Politika dneska? Vůbec mě ten stav netěší, ale na druhou stranu nepropadám té skepsi, že všechno je strašná mizérie.“
Vzpomínáte, co jste si koupil za svůj úplně první honorář?
Ten úplně první? To už vážně nevím. Ale živě si pamatuju, jak jsem si byl pro svůj první profesionální honorář. Výplatní okénko Státního divadelního studia, pod které jsem tehdy spadal, bylo v paláci Lucerna. Bral jsem čtyři sta korun. Přede mnou tam stál Petr Novák, bral patnáct tisíc! Už byl hodně slavnej, za sebou měl hity Povídej a Náhrobní kámen, my jsme byli proti němu totální začátečníci.
Ale stál tam šéf Reduty, který mě tam tenkrát angažoval, a povídá: „Nebojte, jednou budete mít určitě tolik, co on.“ A ty čtyři stovky jsem odnesl mámě domů. Zní to asi legračně, ale tolik jsem dřív jako student dostával sociální stipendium, které jsem doma měsíčně odevzdával, tehdy to zas tak málo nebylo.
A vidíte, v Síni slávy hudebních cen Anděl jste už oba (Petr Novák do ní vstoupil in memoriam v roce 1998). Gratuluju vám. Cítíte radost? Satisfakci?
„Firma děkuje,“ jak říkává Jirka Stivín. Potěšilo mě to moc, zvlášť když to není in memoriam. Ale i tak to má lehkej punc vzkazu: „Tak chlapče, už si zalez a zaklapni za sebou víko.“ Snad abych už jen počkal, až si pro mě přijdou…
Ale to snad ne…
Zatím se nechystám, nebojte.
Uvědomujete si nějaký konkrétní okamžik ve své kariéře, kdy jste opravdu pocítil to, čemu se říká sláva?
Takhle asi úplně ne. Kariéru jsem měl poměrně klikatou. Strmej začátek, ale výšin Zlatých slavíků jsem nikdy nedosáhl. Ani jsem to neplánoval, vybral jsem si trochu méně masový žánr… Pád byl ale taky strmý. Dole jsem zůstal deset let, než jsem se vyhrabal zase nahoru. A pak po revoluci politika, konec s hraním… a návrat. Nahoru, dolů. Slavnej jsem se asi nikdy necítil…
Ale neříkejte. Musel jste zažít okamžiky, kdy jste se cítil na vrcholu popularity, kdy vám publikum zobalo z ruky, ne?
Ale to jo. Vlastně první takový šok přišel hned, když jsme ještě jako absolutně neznámí amatérští outsideři v roce 1967 vystoupili na Prvním československém beatovém festivalu a dostali jsme se do finále mezi nejlepší kapely, kde už byl například tehdy slavnej Olympic. Přitom my jsme za sebou neměli nic. Vůbec nic. To byl okamžik, kdy jsem si říkal: „Tak to je něco!“ Nezapomenu taky na koncert v roce 2006, kdy se mi podařilo něco, co se možná tady nikomu nepovedlo, totiž vrátit se podruhé.
Bylo to zoufalý
Připomeňme, že poprvé jste se vrátil začátkem 80. let po desetileté éře, kdy jste dělal „křoví“ popovým hvězdám Haně Zagorové a Karlu Gottovi, a v roce 1984 jste vydali Kolej Yesterday. A druhý comeback přišel po vaší kariéře v politice…
To jsem už vůbec neměl v úmyslu se vracet. Muzika mě brala furt, ale po prvních letech v politice
