Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Havel byl nejjasnozřivější státník Západu přelomu tisíciletí. Současnou válku jako by předvídal, USA ho neslyšely

Václav Havel, jako naprostý antipod Edvarda Beneše, se mohutně zasloužil o to, že jsme dnes chráněni článkem pět zakládající smlouvy Severoatlantického obranného společenství. Foto: ČTK / Jaroslav Hejzlar
Václav Havel, jako naprostý antipod Edvarda Beneše, se mohutně zasloužil o to, že jsme dnes chráněni článkem pět zakládající smlouvy Severoatlantického obranného společenství. Foto: ČTK / Jaroslav Hejzlar

Esej Petra Pitharta: Věřím, že si teď srovnáme hodnoty. Možná se bude méně „fandit Putinovi“, i když, nedělejme si příliš iluzí. O těchto snech a bludech je třeba mluvit.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Václav Havel jako by tuto válku předvídal. To když 21. února 1990 před oběma komorami amerického Kongresu řekl, že když nám bude chtít Amerika pomoci nejvíc, ať pomůže Sovětskému svazu. A že jí možná můžeme poradit jak. Amerika mu tleskala, ale jeho výzvu k pomoci Sovětskému svazu „na jeho sice nezvratné, ale nesmírně komplikované cestě k demokracii“, k podpoře „nenásilného vývoje tohoto obrovského mnohonárodnostního tělesa k svébytnosti všech jeho národů“ – zcela oslyšela.

A tak tu máme veliký malér. Jen se zpožděním dvaatřiceti let; Rusko má čas nastavený jinak, nemusí spěchat jako ten „úpadkový Západ“.

Vítězit se totiž musí umět tak, aby z vítězství nemohla vzejít příští válka. Jako to západní vítězné mocnosti uměly v roce 1945, kdy Amerika nabídla zničené Evropě, včetně Německa, velkorysý Marshallův plán. A jako se to neumělo v letech 1918–1919, kdy se na zámcích okolo Paříže uzavíraly pomstychtivé mírové smlouvy. Německo bylo poraženo. Ale navíc i zbytečně pokořeno. A byl z toho druhý díl té války první. A jako se to neumělo se Sovětským svazem, když prohrál studenou válku, a když se z toho otřesu navíc i rozpadl. Ano, i poraženému se musí ponechat tvář a s tím také jistá důstojnost – záruka příští spolupráce namísto ukřivděné frustrace.

Sovětský svaz, zakrátko Ruská federace, si svoji prohru ve válce studené musel vylízat až do samého dna. Žádná pomocná ruka se nenabídla. Žádná velkorysá půjčka. Jen pár expertů západních soukromých finančních institucí bylo u toho, když bylo vmžiku rozkradeno obrovské, hlavně nerostné bohatství země. Následovalo prudké zchudnutí a zárodky střední třídy byly zničeny. Vrcholem se stal státní bankrot Ruské federace v roce 1998.

Od té doby jsou v Rusku vlastně skoro všichni alergičtí na pojmy jako demokracie či liberální svobody. Na konci té dekády to prezident alkoholik vzdal a na doporučení petrohradského starosty uvolnil místo kágébákovi – budoucímu carovi. Ten Jelcinovi a jeho „rodině“ (ve skutečnosti také rozvětvenému gangu) po ruském následnickém způsobu slíbil beztrestnost.

Ale hlavně první noc po své inauguraci odletěl do Čečenska, aby tam zahájil už druhou, tentokrát vítěznou ruskou válku. To byl jediný způsob, jak si Rusko podle svých představ umělo navrátit tvář. Obnovováním impéria. Ale to přece měl Západ vědět, že Rus to jinak neumí! Václav Havel to věděl jasnozřivě.

Benešův duch

Do Moskvy letěl Havel jen jednou, hned po návštěvě USA, a víckrát už ne. Letěl za poněkud zaskočeným Gorbačovem, aby mu nejen řekl, že sovětská okupační vojska od nás musí odejít, ale že tak musí učinit co nejdříve, tedy hned. (V tomto místě je potřeba doplnit, že Václav Havel byl pak v Moskvě ještě několikrát, ale už nikdy na bilaterálním jednání na úrovni prezidentů. pozn. red.)

Nemůže jednoho nenapadnout srovnání s tím, jak si po druhé světové válce počínal Havlův předchůdce Edvard Beneš (prezidenti vazalové sovětského Ruska v letech 1945–1989 se nepočítají), který je u nás totiž stále tak nějak ve hře. Ve hře o rozkolísané veřejné mínění, které dílem z nedůvěry k Západu, dílem ze zastydlého rusofilského obrozenectví „fandí Putinovi“.

Proč proboha po sedmdesáti letech vytahovat ještě Beneše? Toho, „bez kterého bychom republiku neměli“ (TGM)? Protože Benešův duch je u nás stále nějak přítomen. Jeho ideály, jeho důvěra v Sovětský svaz, ve Stalina, a hlavně jeho ideál slovanství, slovanské jednoty (skřehotající hlásnou troubou byla mu tragická postava Zdeňka Nejedlého) stále žijí. Nežijí z básníka Jána Kollára, ale z Beneše. Vždyť Sněmovna Parlamentu České republiky přece schválila zákon, podle něhož „se prezident Edvard Beneš zasloužil stát“ (Senát takový zákon přijmout odmítl).

Beneš, který od roku 1935, kdy uzavřel se SSSR v Evropě nebývale vstřícnou smlouvu, věřil Stalinovi a pošetilé ideji „socializující demokracie“, je tak u nás dosud jablkem sváru. Nejen kvůli vyhánění Němců a Maďarů, ale právě kvůli svému do poslední chvíle důvěřivému vztahu k Rusku jako vůdčímu národu Slovanstva.

Beneš totiž zřejmě nečetl Havlíčka, nejjasnozřivějšího Čecha 19. století, který na adresu našich početných slavjanofilů napsal o Rusech, že „tihle pánové počínají však všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský říci mohli ruský“. Inu – Havlíčku, Havle! Patříte k sobě.

Beneš Stalina proklínal až v posledních dnech svého života, jak svědčí literární kritik Václav Černý, zvaný na konzultace s ním. Až na samém konci života proklínal Beneš rovněž svého celoživotního přítele, souseda v Sezimově Ústí Zdeňka Fierlingera, agenta NKVD a prvního předsedu vlády poválečného Československa. S těmito kletbami na rtech chudák zemřel.

Osobní kouzlo

Václav Havel, jako naprostý antipod Edvarda Beneše, se mohutně zasloužil o to, že jsme dnes chráněni článkem pět zakládající smlouvy Severoatlantického obranného společenství. Dávno není tajemstvím, že NATO s námi a vůbec se svým dnes východním křídlem původně nepočítalo. Nebo – „až někdy“.

Havel věděl, že jde o čas. Opět byl prozíravější než klíčoví politici Západu a zatlačil na prezidenta Billa Clintona. Ten Havel, který o dekádu dříve, sveden romanticky naivní západní levicí (především ale americkým hnutí hippies, jak je zažil při své první návštěvě USA na jaře 1968), romanticky naivně předpokládal, že oba vojenské pakty budou zrušeny…

Po letech už si jako prezident svou věrohodností, laskavou úporností a také svým osobním kouzlem Billa Clintona (a rovněž jeho paní!) postupně získával. Tyhle věci (meziosobní „chemie“ se tomu zvyklo říkat) bývají v politice důležitější, než většina lidi tuší. Posléze tak Havel získal i Bushe mladšího.

Politici bez takového osobního „kouzla“ jsou vlastně bez šancí. Přinejmenším bez velkých šancí. Opět se nabízí vzpomenout tu na Beneše, nešťastníka bez jakéhokoli charismatu. Nejdůležitější ale byla u Havla přece jen osobní přesvědčivost – za kterou on ovšem ručil trojnásobným vězněním.

Ještě dříve než se zasadil o náš vstup do obranné aliance, vymyslel Havel Visegrád. Hned na jaře 1990 v projevu v polském Sejmu. Věděl, že nakonec jsou v mezinárodní politice nejdůležitější vztahy se sousedy. Toto neformální společenství Československa (později Česka a Slovenska), Polska a Maďarska mělo původně vzájemnou koordinací a spoluprací usnadnit, urychlit naši společnou cestu do Evropské unie a do NATO. Zprvu se dařilo, základní úkol byl splněn, i se slovenským zpožděním.

Co vymyslel ten nešťastník, který se nakonec stal naším prokletím – co vymyslel a stvořil Edvard Beneš? Ten, který byl po celou první republiku ministrem zahraničí, pokud pak nebyl prezidentem? Od okamžiku podepsání mírové smlouvy v Saint Germain v létě 1919 jsme byli obklopeni samými nepřátelskými státy. Zato jsme měli od začátku neúčinnou a pak už jen mrtvou Malou dohodu s „nesousedy“, s Jugoslávií, de facto s bohatýrskými Srby ještě v paměti národního obrození, a se vzdáleným Rumunskem – oba tyto státy se ve třicátých letech staly autoritářskými režimy. Toto „spojenectví přes ruku“ mělo být navíc až do roku 1935 hrází maďarskému revizionismu, nikoli proti už Hitlerovu Německu.

Velký politik vskutku evropského formátu Milan Hodža, slovenský agrárník a poslední předmnichovský předseda vlády ČSR, měl úplně jinou politiku – obrácenou nikoli k Rusku, ale k západním mocnostem. Frankofil Beneš jako prezident na druhé straně nepustil otěže zahraniční politiky a zinscenoval Mnichov jako zradu Západu, ačkoliv sám o týden dřív poslal přísně utajeného kurýra do Francie se vzkazem, že jsme ochotni Hitlerovi „něco pustit“ (nakreslil tu mapu vlastní rukou a podobalo se to…).

Daladier a Chamberlain to pochopili s úlevou, že když něco, tak třeba i o něco víc… Vojáci v bunkrech, odhodlaní zemřít, nevěděli, že by to bylo za zemi, která už byla Benešem odevzdána (tzv. „Nečasova mise“ a „objednané ultimátum“). V exilu Beneš velkého Slováka Hodžu jako svého konkurenta vytěsnil do úplného osamocení.

Ostatně Slovensko mohlo mít v čele ještě i jinou velkou, západně orientovanou postavu – Milana Rastislava Štefánika. Statečný voják-letec, politik, který se nejvíce zasloužil o věhlas legií (sám Masaryk nechtěl, aby se zaplétali do bojů s bolševiky), se vrátil na Slovensko už jen jako letec z nebe spadlý.

Velký politik a velký voják tak měl jen zanedbatelnou roli ve vyprošťování Slováků, Kollárových „Tatry synů“, z rusofilských pohádek o ochranitelském Rusku, z jejich „přichýlení k velikému tomu tam dubisku“ (Slávy dcera). Kam až tohle pokřivené snění může vést, dnes vidíme v šíleném slovníku bývalého slovenského premiéra Roberta Fica.

Naše šance

Václav Havel měl dar lakonického vyjádření, které šlo na kořen věci. Kdesi se ho ptali, jestli si myslí, že Ruská federace může být jednou členem Evropské unie. Havel prostými slovy vyslovit hlubokou, prajednoduchou pravdu: hmm, nevím, myslím si ale, že stát, který neví, kde má hranice… asi, hmm, nemůže…

Dnes jsme svědky toho, jak se Rusko rozpomíná na své někdejší hranice. Začalo to právě Putinovou druhou válkou v Čečensku. Následovala Gruzie, Arménie, Krym, Donbas a dnes celá Ukrajina… Dnešní strašná válka na Ukrajině je dalším napravováním „největší geopolitické katastrofy dvacátého století“ (Putin).

Znělo kdysi pěkně, to De Gaullovo „Evropa až po Ural“! Putin ovšem nemá zájem o Evropu, má zájem jen na obnovování impéria, Ruské říše.

Právě Václav Havel myslel hned po převratu v roce 1989 realisticky na střední Evropu – aby se vůbec udržela jako region se zkušeností totalitních režimů a ruských invazí a okupací.

V Polsku, s jeho silnou armádou a nám nepochopitelnou vůlí bojovat až do konce, se jistě udrží. I když myslím, že mu Unie nemůže odpustit vady v systému soudnictví. Protože to jsou chyby na nakloněné ploše, pod kterou jsou jen jinak autoritářské režimy než ten ruský. Polská vojenská čest je obdivuhodná a následováníhodná, ale polské soudnictví je v Evropě nemožné.

Sledujeme Maďary, jak má Orbán zatnuté zuby, aby nepromluvil. Aby neřekl, co se mu chce říci. Přijímá uprchlíky, co má dělat – on, Putinův přítel. A teď jeho země přijímá třetí největší počet uprchlíků.

Ani Maďarům ale nemůže Evropa odpustit oklešťování svobody slova jen proto, že přijímá uprchlíky. Před nedávnem bylo Maďarsko nejsilnějším hlasatelem jejich totálního odmítání. Maďarská opozice má jedinečnou příležitost tohoto Orbána, lísajícího se k Putinovi, setřást.

A co my? Máme jedinečnou šanci zbavit se obrozeneckých snů: „… dobře bude, až kůň ruského kozáka bude pít vodu z Vltavy.“ Obrozeneckých báchorek (varovala před nimi naše BISka, že jsou stále obsaženy ve školních osnovách, ve výkladu starších učitelů), hejslovanských snů a Benešových bludů. Máme dnes tuto šanci.

Ty sny a ty bludy jsou tu pořád. Projevují se i odmítáním Ameriky a vůbec Západu. Je prý příliš svobodný.

Věřím, že si teď srovnáme hodnoty. Možná se bude méně „fandit Putinovi“, i když, nedělejme si příliš iluzí.

O těchto snech a bludech je třeba mluvit. A připomínat si Václava Havla, nejjasnozřivějšího státníka Západu dvou dekád na zlomu tisíciletí. Ten je přece náš. Víc než kdy jindy.

Zase je to Václav, který nad námi, i nad našimi poplety a nad našimi zbloudilci, drží shůry ochrannou ruku.

A to celé s obezřetnou, „západnicky evropskou“ skepsí, že nemáme mít všechny Rusy za putinovce. Že jsou mezi nimi i hrdinové, kterým by měl patřit náš obdiv, naše úcta. A že jsou i tady, mezi námi. Rusko není Putin, ať žije svobodná Ukrajina!

Autor je externí spolupracovník Deníku N a politik, historik a spisovatel, bývalý předseda české vlády, někdejší předseda a dlouholetý místopředseda Senátu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

NATO

Ruská válka na Ukrajině

Ruský vliv v ČR

TOP

Ukrajina

Česko, Komentáře, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější