Mezi snem a skutečností. O volání po bezletové zóně a stíhačkách pro Ukrajinu
Komentář Petera Leloviče: Je dobré, že se spousta z nás pokouší pomoct Ukrajině. Přicházíme s nápady, kterými by šlo tlačit na politiky. Ale přiznejme si, vojenským záležitostem opravdu rozumí málokdo. Armády v dnešní době už nejsou sbírkami cínových vojáčků, kterými lze svobodně šoupat po mapách. Jsou to technicky složité organizace. Takže bezletové zóny, poskytování stíhaček či dronů zdaleka nejsou pouze otázkami dobré vůle či svatého rozhořčení.
V případě bezletových zón si vystačíme i bez technických detailů. Samotný nápad je totiž starý jenom třicet let. A z historie přesně víme, jak to pokaždé dopadlo:
1. Poprvé bezletovou zónu vyhlásili spojenci v roce 1991 po Pouštní bouři v Iráku na ochranu Kurdů a šíitů před Saddámem. Nakonec úplně neochránili ani jedny, ani druhé. A protože to dělali bez mandátu OSN, dostalo se jim mezinárodní kritiky (i od OSN). Taková Francie se obrany zón odmítla účastnit úplně. Akce se neobešla bez útoků na pozemní cíle; přes 40 procent obětí tvořili civilisté.
2. V letech 1994–1995 byla Radou bezpečnosti OSN vyhlášena bezletová zóna nad
