Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Cením si Zelenského, i já jsem zažil situace na hraně, třeba kolem seskoků padákem, říká prezidentský kandidát Janeček

Prezident má podle Karla Janečka pravomocí optimálně: „Ani nemůže udělat až tak strašně moc škod. Samozřejmě, pan (Miloš) Zeman je schopen udělat mezinárodní ostudu, ale ani on nemá tolik exekutivních pravomocí.“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Prezident má podle Karla Janečka pravomocí optimálně: „Ani nemůže udělat až tak strašně moc škod. Samozřejmě, pan (Miloš) Zeman je schopen udělat mezinárodní ostudu, ale ani on nemá tolik exekutivních pravomocí.“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Kandidát na hlavu státu Karel Janeček v rozhovoru pro Deník N popisuje, že by se v případě války choval jako ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. „Tento konflikt je absolutně nepřijatelný. Ještě by se nějak dalo třeba chápat, kdyby (Vladimir Putin) řešil Donbas a oblasti, kde je ruská menšina. To by se třeba ještě dalo nějak odůvodnit. Ale co udělal, je přes všechny čáry, musí se reagovat tvrdě,“ říká Janeček.

Vysvětluje také, že nechce ani tak moc, jako spíš vliv, aby inspiroval lidi například k tomu, aby se otevřeli novým hodnotám a dovedli ocenit rozdílné kultury. Zahalené ženy v Česku nebo příchod většího množství muslimských uprchlíků, kteří by v tuzemsku začali stavět mešity, ale odmítá. Riziko, že civilizace skončí, je podle něj velké, ale ne kvůli možnému jadernému útoku Ruska.

Na co se v rozhovoru také ptáme?

  • Co by Janeček v současnosti jako prezident, a tím pádem i vrchní velitel ozbrojených sil dělal?
  • Co by odpověděl ukrajinskému prezidentovi na jeho apel ohledně zavedení bezletové zóny nad Ukrajinou?
  • Proč by Janeček nechtěl jako hlava státu větší pravomoci?
  • Jak Janečka ovlivnilo, že v mládí jako prodavač zmrzliny šidil zákazníky a prodával jim menší kopečky?

Ruská agrese přehlušila prezidentskou kampaň. Mluvila jsem s Petrem Pavlem, ten má místo setkávání s lidmi naplánovaná jednání o Ukrajině. Předseda ANO Andrej Babiš informuje o své pomoci volyňským Čechům. Jak jste se zapojil vy?

Já se samozřejmě budu vyjadřovat k aktuálnímu dění a v případě Ukrajiny tomu budu věnovat hodně času a energie. Nicméně jinak se moje strategie kampaně nijak zásadně nemění. Začnu dělat kontaktní kampaň.

Kdy?

Pravděpodobně v dubnu.

Ráda bych se na vaše pilířová témata ptala, ale až příště. Teď je několik set kilometrů od nás válka a já se s vámi chci bavit jako s eventuálním vrchním velitelem ozbrojených sil. Jak byste teď vystupoval? Co by od vás národ mohl čekat?

No, rád bych řekl, že funkce velitele ozbrojených sil je naprosto zásadní v případě konfliktů a krizových situací. My jako Česká republika naštěstí v takové situaci ještě nejsme. Je velmi nepravděpodobné, že by se ten konflikt rozšířil i na země NATO.

Ale není to vyloučené.

Ale samozřejmě to není vyloučené. Tuto funkci vnímám jako extrémně důležitou a zároveň se cítím jako člověk, který ve svém životě prokázal, že má odvahu, že je schopen jít do rizik, a rozhodně nejsem někdo, kdo by utíkal. To znamená, že bych v každém případě byl rozhodně ten poslední, kdo by opouštěl palubu lodi.

Co tahle metafora ve vašem případě znamená?

Znamená to, že si velmi cením ukrajinského prezidenta. Jeho jednání je důkaz odvahy a je to obdivuhodné a skvělé. A já věřím tomu, že bych v podobné situaci jednal analogicky.

Možná budu drzá, ale to je skoro odvážné trzení. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je ohrožen na životě, před několika dny ukrajinské služby odhalily skupinu kolem čečenského vůdce Ramzana Kadyrova, která byla najata právě na vraždu Zelenského.

No je to samozřejmě na hraně, a proto to říkám. Jsem si toho plně vědom. Nicméně já jsem ve svém životě zažil více situací na hraně.

Tak mi nějakou řekněte.

Není to úplně věc, kterou bych mohl komunikovat do detailů, ale souvisí to s některými mými aktivitami. Například se seskoky padákem. Jsou situace, kdy se člověk může dostat do rizik, a mně se to skutečně i stalo. Byl jsem ve více situacích, které nebyly fakticky krizově rizikové, ale člověk si to v danou chvíli myslel. A byl jsem dokonce i v situaci, která byla tomu riziku velmi blízko.

A tu mi popíšete?

Nemůžu ji popisovat.

Šlo vám o život?

Ano.

To působí tajemně, když nechcete odpovědět.

Nemůžu.

Jak tedy vnímáte celý ten konflikt, válku? Co by teď NATO mělo dělat? Dejme tomu, že jste hlava jednoho z členských států Aliance.

V každém případě je ten konflikt mimo jakýkoli rámec přijatelnosti. Je to absurdní. A je to výsledek vnitrolokálních problémů (Vladimira) Putina, který chce ty problémy nějak řešit, ukázat moc a sílu a hrozit. Možná to je kombinace, že ten člověk už možná není úplně racionální. Já jsem si samozřejmě plně vědom, že situace je složitá. Historicky byla vždy složitá a Rusko chce samozřejmě nějak hlídat svoje zájmy. I vojenské zájmy. Z geostrategických důvodů lze pochopit, že nechce, aby se NATO přibližovalo k jeho hranicím.

Finský parlament minulý týden začal jednat o tom, že by Finsko mohlo do NATO. To je podle vás v této době neuvážené?

Já myslím, že ne. My potřebujeme reagovat. Reakce musí být ostrá a silná. V žádném případě to nemůže být tak, že někdo začne hrozit, vyvolá konflikt a kvůli tomu my začneme ustupovat. Tento konflikt je absolutně nepřijatelný.

Ještě by se nějak dalo třeba chápat, kdyby (Vladimir Putin) řešil Donbas a oblasti, kde je ruská menšina. To by se třeba ještě dalo nějak odůvodnit. Ale co udělal, je přes všechny čáry, musí se reagovat tvrdě. Jen jsem chtěl říct, že nějaké obavy Ruska jsou z geostrategického a geopolitického hlediska pochopitelné. Ale není to zrovna Finsko. To spíš ta oblast Středoevropské nížiny, kde chce mít Rusko kontrolu, aby nebylo lehce napadnutelné.

Ono chce hlavně expandovat, aby obnovilo velkou ruskou říši.

To je samozřejmě pravděpodobné a je to ta nemocná část, která může hrát svou roli v této agresi. Je to možné.

Jak vy čtete Vladimira Putina?

Nevím. Domníval jsem se, že to je racionální člověk a že jeho činnost je spíš tak trochu komedie. Tedy ne komedie, ale spíše nějaká strategie, kdy si chce udržovat moc.

Obecně bych teď popsal, jaký zásadní problém cítím u těch mocenských věcí. Moc, ke které se někteří lidé dostávají, vnímám jako jakousi drogu, která člověka uspokojuje. Ale on tu moc chce rozšiřovat dál. Je to jako závislost na droze. Ten člověk chce víc moci, je to nekonečný proces. A k tomu, aby měl víc moci, musí víc tyranizovat, víc hrozit.

Ten proces nekončí a s největší pravděpodobností skončí katastrofou. Vidíme to v historii. Tak třeba Stalin. To byl člověk, kterému se dařilo svou moc držet, a skončil osamocený a ve strachu. Do konce života se bál smrti. To je strašné. Mimochodem, já jsem si tohoto vědom a je to jedna z věcí, které jsem deklaroval. Já nejsem člověk, který by chtěl moc. Nikdy bych moc nechtěl.

Ale tu byste jako prezident měl.

Jako prezident budu mít vliv. Ale ne formální moc.

Nechtěl byste být předseda vlády…

Ne.

Vás baví reprezentace.

Mě baví spíš vliv, možnost ovlivnit věci v tom pozitivním smyslu. Když jsem v roce 2012 rozjel projekt Pozitivní evoluce, tedy jakési volání po hodnotách, rozjel jsem to kvůli aplikaci týkající se volebního systému. Někteří lidé mě začali podezřívat, že to dělám kvůli tomu, že chci moc a že chci založit politickou stranu a něco ovládnout. Už tehdy jsem řekl, že to vylučuju, protože nikdy politickou stranu nezaložím. Nikdy nebudu ani žádným členem.

Tohle vím i dneska a říkám úplně to samé. Nikdy jsem nechtěl exekutivní moc, protože to je věc, se kterou je spojená obrovská zodpovědnost. Člověk je v tu chvíli buďto omezen a velmi limitován tím, co dělá, anebo to je pak to nebezpečí, že svou moc rozšiřuje a dostane se do koloběhu závislosti.

Vy se toho bojíte sám u sebe? Máte strach, že byste byl na moci závislý?

Nebojím se toho, ale nechtěl bych to. Nedávalo by mi to smysl. Možná se nevyjadřuju úplně přesně, ale…

Zkusím to jinak. Kdyby u nás měl prezident více pravomocí, kdybychom byli blíže jakémusi typu poloprezidentského systému, tak byste nekandidoval?

Kdybych měl mít víc pravomocí, tak bych do toho nešel.

Možná byste měl radost, kdybyste měl méně pravomocí.

Ne, za mě jich má prezident optimálně. Ani nemůže udělat až tak strašně moc škod. Samozřejmě, pan (Miloš) Zeman je schopen udělat mezinárodní ostudu, ale ani on nemá tolik exekutivních pravomocí. A ve standardní situaci a ve stabilním systému je prezidentská funkce spíše formální a dopad výkonu funkce prezidenta není až tak zásadní.

Nicméně v dnešní době jsme v krizi. A byli jsme v krizi. Už delší dobu říkám, že jsme na křižovatce dějin. Že se děje něco, co nazývám sociální singularita 21. století, ve které se rozhoduje o tom, kam bude směřovat naše společnost, naše země, celá civilizace. A vnímám to tak, že právě v této situaci je potenciálně velkou hodnotou právě funkce prezidenta České republiky, protože ten pozitivní potenciál je obrovský. Tohle je součást mé vize, co chci jako hlava státu udělat – chci inspirovat lidi k tomu, aby se otevřeli novým lidským hodnotám. Aby na této křižovatce dějin zvolili tu správnou cestu.

 

Nebojím se, říká prezidentský kandidát Karel Janeček. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Vidíme ten pozitivní přínos třeba u Zuzany Čaputové?

Já ji nechci hodnotit.

Mně jako ten pozitivní příklad hned naskočila.

Ano. U paní Čaputové to vidím zčásti, ale bohužel to nevidím v jejím přístupu ohledně situace svobody a covidu. Tam to bohužel vidím velmi kriticky. Ale kdybych pominul tohle, tak jsem to teď viděl u ní. Ano. V nějakém smyslu. Možná bych ještě řekl to, že jako obrovskou hodnotu vnímám to, že jsme rozdílní. A chtěl bych, abychom to dokázali ocenit. Protože kdybychom všichni lidé měli být stejní, tak to by vlastně byla hrozná nuda.

Někdo chce, abychom byli stejní?

Neříkám, že to někdo chce. Ale lidé jsou extrémně rozdělení a jsou velmi netolerantní vůči jiným názorům. Když má někdo rozdílný názor, vzniká agrese a negativita. To je to, co bych chtěl podnítit nejvíc – aby si lidé vážili svých rozdílů. Aby dovedli ocenit rozdílné kultury, rozdílné přístupy k životu. My vidíme, co se stalo. Tedy že společnost je nebo minimálně byla extrémně rozdělená.

To určitě pořád je, ale zkusme to trochu směrovat na tu současnou situaci. Co byste v tuhle chvíli říkal jako prezident? Lidé projevili úžasnou solidaritu, hodně pomáhají. Už se ale objevují zprávy o tom, že nechtějí ubytovávat třeba ukrajinské Romy. Tam to vypadá jako hranice té solidarity.

Já bych se snažil v lidech vzbuzovat snahu pomoci těm, kdo utíkají před válkou. Uprchlíkům. Je obrovská výhoda, že Ukrajina je nám z hlediska kulturního a hodnotového rámce velmi podobná. Kdybychom se měli bavit obecně o migraci, o uprchlících, klíčové je, aby s námi lidé, které přijímáme do naší země, souzněli hodnotově. Ano? To je zásadní věc. Aby se nestalo to, co vidíme ve Francii, v Německu, ve Švédsku…

Takže uprchlíci z Afghánistánu ne.

Neříkám ne, ale je potřeba, abychom udělali vše pro to, aby ti lidé, kteří k nám přijdou, s námi hodnotově souzněli.

Mluvíte o jinakosti a teď mi to zní tedy jako oxymóron.

Ne. Není. Jedna věc je uprchlíky přijmout a vzít někoho do své rodiny nebo do své blízkosti. V takovém případě si my jako lidé samozřejmě musíme hlídat, aby nám ten nově příchozí a nový člen rodiny nerozvrátil naše hodnoty, náš život. Druhá věc je, že pokud soused žil někde jinde, abychom se dokázali respektovat a nabídnout si jisté propojení a kulturní obohacení. A to je trošičku něco jiného.

Já tvrdím, že je důležité, abychom byli vlastenci. Abychom si byli vědomi našich národních hodnot, toho, že jsme Češi, jakou máme historii, a za tou abychom si stáli. Aby se naše kultura a historie nerozplynuly nebo nesublimovaly do toho celku. A zároveň abychom ty ostatní kultury a hodnoty s tím nejlepším respektem dokázali ocenit.

Takže afghánské uprchlíky ano?

Nejde to takhle říct.

Ta situace, kdy potřebovali pomoci, protože jejich zemi napadl Tálibán, tu byla před necelým rokem.

Ano. Afghánské uprchlíky takové, kteří budou schopni prokázat, že jsou v souladu s našimi hodnotami a že nám nebudou rozvracet náš systém.

Jak to prokážou?

Například tak, že kulturně rozdílným uprchlíkům budeme dělat nějaká školení nebo nějaké kurzy. Ne pouze jazykové, ale prostě kulturní. A nějak budeme hlídat a ověřovat, že tito lidé přicházejí s úmysly nikoli rozvracet naši kulturu, ale že se našim hodnotám uzpůsobí.

Mohly by u nás chodit takové ženy zahalené?

Myslím si, že ne. Není to prostě v pořádku. Naše kultura není taková, abychom tady najednou z nějakého procenta chodili zahalení. Teď nemluvím o covidu.

Vy se cítíte nějak nepříjemně, když potkáte zahalenou ženu?

Nemyslím si, že to je kompatibilní z dlouhodobého hlediska. Naši kulturu a naše hodnoty by to mohlo dlouhodobě poškodit. My máme jistý životní styl, a když jedeme do zahraničí, kde jsou muslimové, respektujeme je s tím, že to je super. Že žijou tak, jak žijou. A je důležité mít k tomu úctu. Ale nemůžeme měnit naše životy a naše hodnoty nově příchozími. To prostě není v pořádku. To znamená, že lidé, kteří sem přijdou, ať jsou jakékoli rasy, musejí sdílet naše hodnoty. A musejí to prokázat.

Dovolil byste tu nové mešity? Nebo by se museli vzdát úplně víry, případně si doma kleknout na kobereček nebo začít navštěvovat kostely a konvertovat ke křesťanství?

Nikdo je nechce nutit, aby měli jakoukoli víru. To ne.

Ale další mešity ne.

Já myslím, že není v pořádku, aby sem najednou přišlo hodně muslimských uprchlíků a začali tady stavět mešity. To prostě nejde. To by naši kulturu rozvrátilo. Musíme být realisté. Já chci těm lidem pomoci. Vymysleme nějaký způsob pomoci, když je v jejich zemi válka. Ale nemůže to být tak, že by se nastěhovali k nám. Ale pokud prokážou, že s našimi hodnotami souzní, pak to je v pořádku.

To podepíší nějaké prohlášení?

Například to podepíší. Podívejte, je jasné, že to není jednoduchá věc. A jasně že se to musí řešit individuálně. Musejí to řešit psychologové a odborníci.

Má to trochu díry. Psychologové chybí i pro české pacienty.

Jasně. S tím souhlasím. Není to jednoduché. Ale nějaké programy, nějaké metody, v uvozovkách testy… Ale neberte mě za slovo. Něco takového se dá vymyslet. Nemůžeme přijmout každého.

A k Ukrajincům…

Tam je ta situace naštěstí úplně jiná. Koneckonců u nás byly stovky tisíc Ukrajinců ještě před konfliktem. My víme, že ti lidé jsou pracovití, nezatěžují systém a tak dále. A jsou to lidé, kteří absolutně naši kulturu nepoškozují. Takže zde není problém.

Jako hlava státu bych jednoznačně řekl: „Ano, pojďme se postavit otevřeně k ukrajinským uprchlíkům a v rámci našich možností jim pomozme.“ Apeloval bych na lidi, kteří mají třeba volnou chalupu, aby tam ubytovali rodinu. My to koneckonců s mou ženou budeme dělat. Máme krásné místo, krásný mlýn a tam chceme ubytovat řekněme dvanáct lidí. Možná dokonce až patnáct.

A ubytovali byste tedy i ukrajinské Romy?

Nejsem schopen takhle odpovědět, protože primárně bych to musel řešit se svou ženou.

A vyzýval byste k tomu jako prezident? Ať se lidé ujímají i ukrajinských Romů?

Já bych vyzýval jako prezident, ať se lidé ujímají lidí, kteří jsou v nouzi.

To oni jsou.

Ano. Tohle je každého rozhodnutí. Já nevím. Zase nemůžu nikoho přesvědčovat, aby ubytoval Romy, když prostě… Každý člověk ať jedná tak, jak to on sám cítí. Jako prezident bych apeloval na pomoc Ukrajincům a nemyslím si, že bych je přesvědčoval, aby ubytovali Romy. A možná bych sám šel příkladem a na našem mlýně bychom nějaké Romy ubytovali. Ale s těmi Romy bych se nejdřív chtěl setkat osobně.

Utekli jsme od otázky, co by podle vás mělo udělat NATO.

NATO jednoznačně musí odsoudit tu agresi, to jsme v podstatě řekli. Samozřejmě, minimum jsou tvrdé ekonomické sankce včetně odpojení od SWIFT. A samozřejmě musí NATO logicky posílit svoji přítomnost v Estonsku a tak dále. Věřím, že z racionálního pohledu je vyloučeno, že by někdo napadl zemi NATO. Nicméně je tady to riziko, pokud by dotyčnému člověku jaksi přeskočilo.

Dotyčnému Putinovi.

A teď je samozřejmě otázka, do jaké míry – kdyby jednomu člověku přeskočilo – je ten systém stabilní natolik, aby ho zkorigoval. Co se týče třeba použití jaderných zbraní, je pravděpodobné, že kdyby se dotyčný zbláznil, nepodaří se mu to spustit. Nějaká korekce tam bude.

 

Hrozí nám větší rizika než jaderná válka, myslí si Karel Janeček. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Vy si myslíte, že když se Putin rozhodne vypálit jadernou raketu, tak se mu to nepodaří?

Tak nemůže na takové rozhodnutí být sám.

Jsou na to tři, ano.

Jsou na to tři.

Máte pocit, že by se mu postavili? Ministr obrany…

Ano, tři jsou. Ti ho samozřejmě podporují. Ať už si myslí cokoli, nemohou dát veřejně najevo nesouhlas. To je jasné. Ale kdyby mělo dojít na nějakou takovou šílenost, věřím tomu, že by do toho nešli. Ale samozřejmě se může stát, že se zblázní všichni tři. To riziko je však skutečně nízké. Máme v životě větší rizika. Jsem si vědom toho, že hodně lidí se bojí…

Vy se nebojíte?

Já se nebojím.

Vy se nebojíte, že to tady skončí apokalypsou?

Já vidím verze reality vývoje, kdy to skončí apokalypsou, ale nikoli z důvodu jaderného útoku Ruska. Jsme na té křižovatce dějin a riziko, že civilizace skončí, je velké.

Možná podceňujete Putina.

Jak říkám, ti lidé se musejí shodnout tři. A v tomhle duchu je potřeba, aby země NATO přesunuly své síly a daly najevo, že absolutně nic takového nepřichází v úvahu. Aby bylo jasné, že by to byla sebevražda. A ona by to byla sebevražda. Jde o to, aby to bylo jasné nejen Putinovi, ale i těm ostatním. A ti sebevrazi nejsou. Takže ano, riziko je, ale je skutečně malé. Oproti jiným rizikům to nevidím jako to nejzásadnější. Jiná rizika, která jsou schovaná, jsou řádově větší.

Asi mluvíte o životním prostředí…

Mluvím nejen o životním prostředí. Řeknu to nejzásadnější riziko. Můžeme poděkovat Číně, protože ta nám ukazuje ta největší civilizační rizika. Pokud bychom měli připustit to, že budeme pod kontrolou technologií, umělé inteligence… To, co se v Číně už rozbíhá, víme. V Číně náhodně v nějaké aglomeraci, kde žijí řádově desítky milionů lidí, vybrali fotku člověka a za sedm minut byl v klepetech. Jo? To je prostě realita. Lidé jsou kontrolovaní.

A já jsem byl zděšen a fascinován ve smutném slova smyslu tím, že naše civilizace k tomu taky směřovala. Viz pandemický zákon, kdy člověk musí být na SMS. A tak dále. My bychom se takhle dostali dobrovolně pod totální kontrolu technologií, kdy by nás ovládala skupina lidí. A v dalším kroku by nás místo té skupiny začala ovládat umělá inteligence. Tohle je to nejzásadnější riziko. Tady hrozí konec civilizace. A proto o tom mluvím a dělám proti tomu všechno. My si musíme hlídat svoji svobodu.

Co všechno pro to můžete udělat?

Například to je ten důvod, proč jsem se rozhodl kandidovat. To je ten primární důvod.

Jasně. Ale co s tím můžete udělat jako prezident?

S tím můžu udělat mnohem víc, než kdybych měl tu moc.

Tím, že o tom budete mluvit?

Ano. Prezident může v nějakém smyslu hlídat ministry, členy vlády, lidi, kteří jsou u moci. Ne že by jim něco přikázal. Ale když uvidí nějaký populismus a manipulace, může si je pozvat, zkomunikovat to s nimi, a když daná věc nebude uspokojivě vysvětlena, může to zveřejnit. Tady nejde o exekutivní moc něco přikázat. Jde o ten vliv. O to, že budu prezident, který bude naslouchat lidem.

Prezident může udělat jednu věc – může zajistit, aby se nevyplácelo manipulovat. Aby se přestal vyplácet populismus. To je taková první zásadní obnova hodnot a obnova demokracie, která je úplně nezbytná. Pokud se tohle nestane, demokracie je na cestě k úpadku.

A je už na cestě k úpadku?

Byla.

Tady se populismu daří.

Je na cestě k úpadku. Důsledkem byl (Andrej) Babiš. Nicméně – a v tomhle smyslu jsem to i psal ve svých textech – já vnímám covid, jakkoli to zní hrozně, jako jakousi vakcínu proti strachu. A proti lidské hlouposti. A pro uvědomění si věcí. Ten covid tohle rozkryl.

Děkuji za takovou vakcínu. Zemřelo na ni jen u nás téměř 40 tisíc lidí. Mně na ni zemřela jedna z nejbližších kamarádek.

To je mi moc líto. Samozřejmě.

Byla jsem se s ní rozloučit pár minut před smrtí na ARO.

To je mi líto, no.

Zdravá holka.

Jako co na to můžu říct, no.

Tyto věty, které pronášíte, jsou pro leckoho bolestivé.

Já tomu rozumím. A je mi to líto. Nicméně ve válce na Ukrajině teď taky umírají lidé. To se děje. A i na vakcíny proti covidu koneckonců umírají lidé. Je to hrozné, ale na druhé straně to může být v nějakém smyslu wake-up call pro společnost.

Já o žádném takovém člověku nevím, vy možná ano. Ale vraťme to k válce. Hezky jste mluvil o ukrajinském prezidentovi. Zelenskyj vyzval členské země NATO, aby nad jeho zemí zavedly bezletovou zónu. Vy byste byl jako vrchní velitel ozbrojených sil ČR pro?

Já bych v tomto případě nebyl pro. Protože to by znamenalo, že bychom tu pravděpodobnost finálního konfliktu, o které tvrdím, že je nízká, hodně zvýšili. Ukrajina není členem NATO a my samozřejmě chceme maximálně pomoci, ale zvýšení pravděpodobnosti globálního konfliktu nemůžeme riskovat.

Co byste řekl ukrajinskému prezidentovi, když tvrdí, že toto by nezatáhlo NATO do války s Moskvou a bylo by to pouze preventivní opatření?

Stačí jedna chyba. Pokusil bych se mu vysvětlit, že tady by se bohužel zásadním způsobem zvýšilo riziko toho globálního konfliktu a globálního konce. A že by to bohužel z našeho pohledu nebylo zodpovědné.

Můžeme zavést nejtvrdší ekonomické sankce a držet palce.

Držet palce. Ano, přesně tak.

Ubytoval by u sebe ukrajinské Romy? „Nejsem schopen takhle odpovědět, protože primárně bych to musel řešit se svou ženou.“ Foto: ČTK

Není to trochu bezmoc, když víme, že se pár set kilometrů od nás zabíjejí civilisté, děti?

Je to bezmoc. Zrovna tak covid zabil hodně lidí. Bohužel. Žijeme ve světě, kde jsme smrtelní lidé, jsou konflikty a hrozné věci se děly i v minulosti. V Austrálii vraždili domorodce, v Americe indiány… Lidská povaha je v jistém smyslu smutná. Když si vzpomeneme na modernější historii, vidíme druhou světovou válku, komunismus. Spousta lidí trpěla. A co teď s tím.

Většina lidí věří tomu, že chce společnost, která je spravedlivá. Kde lidé žijí s hodnotami, jako je třeba právě respekt. Ale historicky se to nedařilo. A proč se to nedařilo? Může to být například také o tom, že my potřebujeme projít civilizační školou. Nebo jak to říct. Evoluční školou. Naše schopnosti jsou obrovské, a to v tom negativním i pozitivním smyslu. A jsou věci, u kterých si třeba vůbec nedovedeme představit, že jsme jich schopni.

Nacismus, to je to nejhorší, co bylo. Ale nemůžu si pomoct, to, co se děje teď… Povinné očkování zdravých dětí? To je obětování zdraví vlastních dětí kvůli vlastnímu strachu. To je ještě další level toho, co kdy hrozilo.

Takže jsem obětovala vlastní dítě, když jsem ho dala očkovat.

No ne, tak…

Díky.

Ne, to netvrdím. To je svobodné rozhodnutí rodičů. Ale aby…

Mluvíte tedy jen o povinném. Neodsuzujete to.

Samozřejmě neodsuzuju. Je to svobodné rozhodnutí rodiče. Mluvím o té povinnosti. Dokonce se objevily i názory, že aby se snížila virová nálož, měly by se naočkovat děti, i když hrozba pro ně byla naprosto minimální.

Kdo to říkal?

Profesor Jan Lebl, přednosta Pediatrické kliniky Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Už vůbec tyto myšlenky… Když si představíme, kam by to teoreticky mohlo vést. To je z mého pohledu další level hrůzy – obětování vlastních dětí kvůli svým strachům. Uvádím záměrně extrém.

Zase to vrátím k válce. A k hodnotám.

Když člověk pozná své stíny, je pak schopen z nich vystoupit. To platí i v kolektivu. Vnímám lidskou civilizaci a evoluci jako obrovskou školu. Moje hypotéza je, že teď jsme na té hraně. Teď jsme v té konečné fázi, kdy můžeme být úspěšní, pokud se dokážeme jako lidská civilizace sjednotit. Pokud se dokážeme probudit do kolektivní kreativity a kolektivních hodnot. A dokážeme to tím, že jsme poznali své stinné stránky.

Teda řeknu vám, že jen to slovo kolektivní mě děsí.

No tak dobře. Já nevím, jak to nazvat. Zní to komunisticky.

Chápete mě.

Chápu vás. Já to zkusím říct jinak. Obrovská hodnota – pro mě jedna z klíčových – je naše individualita a naše ego. To, že jsme samostatné bytosti a že máme svobodnou vůli. Že můžeme dělat rozhodnutí, která jsou i špatná. A můžeme to pak odskákat. To je klíčové – že nejsme otroci. To je úplně to nejvíc. A potom v této individualitě spousty lidí my jsme schopni nějaký způsobem spolupracovat. Třeba špatně, nebo dobře. V historii to často bylo špatně. Ale pokud se dokážeme poučit z těch špatností a jaksi svoje vědomí posunout, tak jako individua s tou individuální svobodou budeme schopni tvořit kolektivně. A to je ta největší hodnota. To vidím jako svoji vizi lidské společnosti.

Budou vám lidé na náměstích a návsích rozumět?

Tohle já nebudu takhle komunikovat. Budu to říkat jednoduššími slovy.

Řekněte mi to také jednodušeji.

Tak na tom zjednodušení, abychom to mohli komunikovat, teprve pracujeme. Musíme to říct tak, aby….

Musíte to zestručnit, než začne kampaň.

Ano. Zjednodušit. To je ještě nějaká práce. Důležité je, abychom jako hodnotu vnímali respekt a hodnotu naší rozdílnosti.

 

V mládí šidil na zmrzlině, ale prý se poučil. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jaké stíny jste u sebe tedy objevil vy? Když už jste svou vizi tak hezky předestřel, buďte konkrétní.

Tak to je velmi individuální otázka.

Tak jste individuální kandidát a prosazujete individualitu.

Já jsem jako dítě byl individuál, samotář a vůbec jsem nedokázal komunikovat s lidmi. Za svůj život jsem udělal dvě věci, za které se dneska stydím a mám z nich zpětně blbý pocit.

Ano?

Těsně po revoluci jsem se chtěl osamostatnit a prodával jsem na Karlově mostě zmrzlinu. A šidil jsem.

Dával jste menší kopečky?

Dával jsem menší kopečky. A byl tam ten jeden moment, když tam byli Holanďané a zrovna jsem to přehnal. Tomu pánovi jsem podal zmrzlinu, on se na to tak kouknul, kouknul se na mě, pak se kouknul ještě jednou na zmrzlinu a na mě a pak mlčky odešel. A to pro mě byla obrovská škola. Ano, člověk má v sobě v nějakém smyslu hamounství. Já jsem s tím skončil. Druhý den jsem přestal prodávat zmrzlinu a šel jsem jako kamelot prodávat knížky. To bylo efektnější. Věřím, že jsem se tehdy úplně vyléčil.

A druhý případ?

No o té druhé věci… To bylo něco na základní škole a o tom tady mluvit nebudu. Opravdu neřeknu.

Tak aspoň řekněte, v čem jste se z toho poučil.

Poučil jsem se, že člověk musí mít respekt k druhému. To bylo to moje velké poučení.

V sérii rozhovorů Renaty Kalenské si povídáme se zajímavými osobnostmi o všem, co souvisí s prezidentskými volbami.
Všechny díly najdete zde.

Debata N: Dva státy, dva premiéři, dva deníky

Velká premiéra! První společná akce českého Deníku N a slovenského Denníku N se koná v Univerzitním kině Scala v Brně 6. 6. 2022 v 18.00. Debatu s Petrou Procházkovou, Martinem M. Šimečkou a Petrem Koubským moderuje Monika Tódová. Vrcholem večera bude rozhovor s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem, který povedou Renata Kalenská a Dušan Mikušovič. O vztazích a budoucnosti obou zemí u příležitosti 30. výročí událostí vedoucích k jejich vzniku.

Vstupenky můžete koupit online. Zvýhodněná cena pro předplatitele, studenty a seniory.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Jak vybrat prezidenta

Migrace a uprchlíci

Rozhovory

TOP

Válka na Ukrajině

Volby prezidenta ČR

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější