Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Profesor válečných studií: Putinova armáda je v rozkladu

Existují různé odhady, jak dlouho to ruská armáda vydrží, zejména pokud Kyjev a Charkov budou nadále klást odpor. Foto: ČTK
Existují různé odhady, jak dlouho to ruská armáda vydrží, zejména pokud Kyjev a Charkov budou nadále klást odpor. Foto: ČTK

„Předválečné předpoklady o modernizované a výkonné ruské armádě, která svou palebnou silou brzy přemůže slabší Ukrajince, jsou již minulostí, ale stále je obtížné přijmout opačný předpoklad, že jde o válku, kterou Rusové mohou prohrát,“ píše ve své analýze Lawrence Freedman, emeritní profesor válečných studií na londýnské King’s College.

Nesmyslná válka Vladimira Putina již tisíce lidí připravila o život, způsobila jim těžká zranění nebo je traumatizovala, a to vše šlo ruku v ruce se zkázou ukrajinských domovů a infrastruktury. V celé Evropě si uprchlíci kladou otázku, kdy se budou moci vrátit domů a co tam po návratu najdou. A přijdou další tragédie. Proto sílí snaha o nějaké příměří, i když je zatím těžké odhadnout, jakou podobu by mohlo mít, dokud se prezident Putin bude držet svých nejambicióznějších cílů; přestože jeho armáda je od jejich dosažení dál než na začátku války.

Sir Lawrence Freedman je emeritním profesorem válečných studií na londýnské King’s College. V letech 1982–2014 byl profesorem válečných studií a v letech 2003–2013 zástupcem děkana. Píše o mezinárodních dějinách, strategické teorii a problematice jaderných zbraní a vyjadřuje se i k aktuálním bezpečnostním otázkám. Mezi jeho poslední knihy patří „Strategy: A History“ (2013), „The Future of War: A History“ (2017), „Ukraine and the Art of Strategy“ (2019) a spolu s Jeffem Michaelsem napsal knihu „The Evolution of Nuclear Strategy“ (2019), která se dočkala již čtyř vydání. V současné době pracuje na knize o politice velení.

Při zkoumání strategií obou stran máme tendenci tyto náklady války opomíjet, protože to si žádá nezaujatou analýzu, při níž je třeba nechat stranou zbožná přání a emoce. Přesto je třeba mít stále na paměti lidský rozměr války. Nedíváme se na šachovnici s jinak neživými figurkami, kterými strategický velmistr tahá podle nějakého chytrého plánu. Figurky, kterými se tahá, mají vlastní perspektivu a působnost, vlastní motivy a obavy.

O tom, jak tato válka skončí, rozhodne právě spousta jednotlivců. Dokážou ukrajinští civilisté neochvějně čelit nemilosrdnému ruskému bombardování? Podaří se udržet zdánlivě vysokou ukrajinskou morálku, i když přijde velký nezdar? A co se stane na ruské straně, až si lidé uvědomí, že jim vláda lhala o účelu války a že její mladí muži zemřeli nadarmo? Jak vojáci, mnohdy branci, reagují na děsivou a nečekanou situaci, v níž se ocitli? A co udělají důstojníci, znepokojení ztrátami svých mužů a techniky a nedostatkem záloh, když nebudou moci ani splnit rozkazy, ani ustoupit? A co Putinovi dvořané, kteří si uvědomí, že se válka vyvíjí špatně? Jak vysvětlí svému vůdci katastrofální následky současné strategie? A pak tu máme Putina. Dojde mu někdy, že mu nejhazardnější sázka jeho kariéry nevyšla?

Analytici by měli být opatrní, když se zdálky snaží předvídat reakce přímých aktérů, ale tyto nehmotné zřetele již ovlivňují události a budou je ovlivňovat i nadále, spolu s hmatatelnějšími úvahami o počtu sil, palebné síle, mobilitě a logistice.

Prostor

Dopad hmotných i nehmotných faktorů se přirozeně posuzuje na základě sledování průběhu války na mapách. Ta následná vychází z práce washingtonského Institutu pro studium války. Tyto mapy nám dávají představu o měřítku a ukazují, jak spolu souvisejí kusy území, o nějž se vede boj, a proč jsou důležité. Tato mapa nám například připomíná, že Ukrajina je velmi rozlehlá země (603 548 km² – pro srovnání, Velká Británie má 242 500 km² a Francie 543 940 km²). Přestože nemalou část tohoto obrovského území stravují boje, jeho převážná část to není, což názorně ukazuje, jak obrovské sousto si Rusové ukousli.

 

Rusko nyní nasadilo více než 90 procent obrovských sil, které se kolem Ukrajiny shromáždily do 24. února, a stále není schopno dobýt své prvotní cíle, natožpak vymyslet, jak je okupovat a následně spravovat, kdyby se jich nakrásně zmocnilo. Nemají tedy patrně moc volných kapacit na západní část země, kde by se ukrajinské síly, řízené ze Lvova, mohly v případě pádu Kyjeva přeskupit a zásobovat se z Polska, Slovenska a možná i z Maďarska.

Mapy však neukazují celý rozsah problému, kterému Rusové čelí. Zopakuji to, co jsem uvedl v předchozím článku: přítomnost neznamená ovládnutí. Jak jsme včera (v sobotu 5. března, pozn. red.) viděli na pozoruhodných videích z Chersonu a Melitopolu, kde proti Rusům demonstrovali neozbrojení civilisté, tato města nejsou skutečně v ruských rukou. Obyvatelstvo zůstává výjimečně loajální Ukrajině, dává najevo, jak ho ruská okupace rozhořčuje, ale současně svědčí o tom, jak by nedostatek účinné kontroly mohl mít pro ruské jednotky smrtící následky, kdyby se to zvrhlo v povstání.

K oblastem „ovládaným“ Rusy patří i ta, která navazuje na Bělorusko a zahrnuje i známý 60 kilometrů dlouhý ruský konvoj, který se nyní táhne od Prybirsku u Černobylu až po dějiště tolika bojů – letiště Antonov u Kyjeva. To už není konvoj. Již několik dní se nepohybuje a nikam nejede. Je plný vozidel, která se porouchala, byla opuštěna nebo napadena ukrajinskými silami. Z té podívané nečiší hrozba, spíš ztělesňuje špatné plánování Ruska a nedostatky jeho techniky. Mizerně udržované vozy se nemohou pohybovat mimo silnice, protože si nedokážou poradit s bažinatou půdou, která je v některých oblastech ještě bažinatější kvůli záměrným záplavám. Tento „konvoj“ zamezil využití této klíčové silnice všem dalším ruským silám stejně jistě jako do vzduchu vyhozený most a zároveň znemožnil ruským silám přístup k obrovskému množství techniky a životně důležitých zásob.

Zdaleka to není jediný ruský konvoj, který se během války dostal do potíží. Útoky na ně byly základem ukrajinské strategie. Ta se řídila klasickým modelem pro střet Davida s Goliášem, a sice vyhýbat se velkým regulérním bitvám a místo toho se soustředit na přepady a útoky na zásobovací linie. Nedaleko obléhaného Charkova, na opačné straně Bělgorodu, jednoho z nástupních prostorů ruské invaze, se nachází Kursk. Tam v létě 1943 Sověti svedli mohutnou tankovou bitvu, která zasadila německým útočníkům těžký úder. Byla to bitva mezi armádami o síle 500 000 mužů a 2700 tanků na německé straně a 1 300 000 mužů a 3600 tanků na straně sovětské. Bitva měla obrovský rozsah a statisíce obětí.

Kdyby Ukrajinci museli v počátečních fázích války bojovat s postupující ruskou armádou na otevřeném prostranství, utrpěli by těžkou porážku. Ale ruský postup probíhal po více osách a i na těchto osách se drobil a tříštil, což Ukrajincům umožňovalo likvidovat individuální jednotky. V tom jim pomohlo i to, že Rusko nedokázalo vyřadit ze hry ukrajinské letectvo. Proto se Rusům nedařilo přisunout dost jednotek dostatečně blízko ke Kyjevu, aby jej mohli obklíčit, a utrpěli mimořádné ztráty na mužích i technice. Rozmístění sil i nedostatečná komunikace ztěžovaly velení. A když se ruští velitelé přesunuli na frontu, aby se pokusili zorganizovat své útočné síly, byli v několika případech zabiti na bojišti.

Vyšší velitelé, kteří dost možná ztratili kontakt s některými svými předsunutými jednotkami, se bezpochyby obávají, jak dlouho budou moci dál útočit na ukrajinské síly, které stále drží své linie, aniž by přitom rozbili vlastní armádu. Třeba jsou připraveni vrhnout do boje více sil, ale ukrajinské letectvo stále létá a dostalo více bezpilotních letounů, protiletadlových i protitankových zbraní. Ruské letectvo naproti tomu zřejmě trpí problémy s údržbou a zásobováním a ztrácí značné množství letadel a vrtulníků sestřelených ukrajinskou protivzdušnou obranou, protože Rusové musí při podpoře své armády létat v relativně nízké výšce.

Rusové se patrně snaží najít další síly, které by zacelily vzniklé mezery, ať už povoláním záloh, náborem dalších žoldnéřů, nebo zapojením jednotek odjinud z Ruska. To je ovšem pro Rusko rizikové. Země, která tak dbá na bezpečnost, nerada vytváří zranitelná místa, jichž by mohli využít další nepřátelé, například tam, kde jsou Ruskem podporovaní separatisté chráněni v „zamrzlých“ konfliktech v Gruzii a Moldavsku. Mobilizace nepřipravených jednotek a jejich vysunutí na frontu ještě více zatíží logistiku. Je pozoruhodné, že po smíšených signálech se Bělorusko rozhodlo nenasadit vlastní síly, přičemž se objevily náznaky, že se určené jednotky vzbouřily. Mezitím Ukrajina dokázala posílit své počty o domobranu.

Na jihu vypadá válka jinak. Rusové nečelili stejným logistickým problémům a mohli postupovat proti ukrajinským černomořským přístavům. Mají na dosah připojení separatistických oblastí v Donbasu k anektovanému území Krymu, což někteří analytici vždy pokládali za jeden z možných cílů vojenské akce, pokud by se Putin rozhodl udržet ji v omezeném rozsahu. Přesto to nebyla hračka.

V Chersonu je nevítali jako osvoboditele a Mariupol se jim zatím nepodařilo dobýt, přestože jej vystavili vražednému náporu, a když slíbili humanitární koridor, nenechali civilní obyvatelstvo uprchnout. Pokud za touto krutostí stojí nějaký strategický záměr krom pomsty dané frustrací, Rusové bezpochyby očekávají, že bombardování oběti oslabí a umožní tak snadnější dobytí jejich měst. Je příznačné, že ačkoli ruské síly již do některých měst vstoupily, v ani jediném případě se jim dosud nevzdala.

Jednou z velkých otázek zůstává, zda se brzy uskuteční útok proti životně důležitému městu Oděsa. Pro ruské velitele by to byla velká symbolická trofej, která by jim pomohla ukázat, že z jejich ofenzivy dosud nevyprchaly energie a elán. Zatím však v terénu dosáhli jen malého pokroku a nepodařilo se jim dobýt sousední město Mykolajiv. Již několik dní se očekává obojživelný výsadek, o nějž se možná ještě pokusí, ale byla by to nesmírně riskantní operace bez možnosti překvapení nebo vzdušné nadvlády.

Čas

Existují různé odhady, jak dlouho to ruská armáda vydrží, zejména pokud Kyjev a Charkov budou nadále klást odpor. Bez rozsáhlého doplnění zásob se odhaduje, že to nebude déle než tři týdny. Rusové neplánovali dlouhou válku ani si neudělali zásoby, aby ji mohli vést dlouho. Jistě, války lze vyhrát rychle. V červnu 1967 Izrael během šesti dnů dobyl Sinaj, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. Indie potřebovala třináct dní na to, aby postoupila od hranic do Dháky a přijala kapitulaci východopákistánských sil, což vedlo ke vzniku Bangladéše. Američanům trvalo celý měsíc, než se v roce 2003 dostali do Bagdádu, ale měli jen jednu linii postupu, a to z Kuvajtu, a postupovali velmi metodicky. Jen málokdy se války protahují proto, že se s tím počítalo v původním plánu. Obvykle je to kvůli počátečním operačním selháním.

Jakmile frontové linie začnou stagnovat, protože ofenziva se vyčerpá, jde hlavně o schopnost dlouhodobě živit válečnou mašinerii, což ještě umocňuje význam ekonomické a průmyslové síly a logistiky. Proto by se Kreml měl obávat, že tažení uvízne na mrtvém bodě, protože dokud Rusko zůstane na Ukrajině, bude se jeho sankcemi postižená ekonomika potýkat s ještě většími problémy. Vedení války je drahá záležitost. Zveřejněné odhady denních nákladů se pohybují od 500 milionů do 20 miliard dolarů. Jako pravděpodobné se jeví něco málo přes jednu miliardu dolarů.

Předválečné předpoklady o modernizované a výkonné ruské armádě, která svou palebnou silou brzy přemůže slabší Ukrajince, jsou již minulostí, ale stále je obtížné přijmout opačný předpoklad, že jde o válku, kterou Rusové mohou prohrát. Zde nabývá na významu psychický stav zúčastněných stran. Nebýt toho, že Rusko má stále prostředky, jak obyčejným Ukrajincům znepříjemnit život a pomocí své palebné síly zatlačit do bunkrů ty, kteří nemohou utéct, dalo by se říci, že stojí před porážkou.

Ruská armáda je patologicky rozložená – přinejmenším až na jih je její logistika doslova nadranc, velitelské systémy jsou rozvrácené a vojáci demoralizovaní a vzdávají se. Je ovšem třeba neustále zdůrazňovat, že válka je nejistá záležitost. Ještě se ukáže, jak dobře se Ukrajinci dokážou vyrovnat s velkým neúspěchem v poli. Pokud však zvládnou další protiútoky a začnou ruské síly zatlačovat zpět, a ne je jen zadržovat, pak možná budeme muset přehodnotit názor, že Ukrajina se hlavně musí bránit co nejdéle, aby ekonomické sankce měly šanci zabrat.

Zůstává nám zamyslet se nad psychologií člověka, který toto katastrofální dobrodružství rozpoutal a nyní se musí rozhodnout, zda ho odvolá s libovolným tvrzením, které mu zachrání tvář. Když tvrdí, že jeho válečný plán probíhá podle harmonogramu a že se jeho cíle plní, napadá nás, zda jen navazuje na své dřívější bludy, protože mu pochlebovači kolem něj neumějí říct pravdu, nebo jestli neumí ruskému lidu přiznat, jak moc ho on sám nechal na holičkách, obzvláště když vynaložil mimořádné úsilí, aby před ním pravdu utajil. Nyní dál jedná s mezinárodními lídry, naposledy s izraelským premiérem Naftalim Bennettem, takže možná začíná hledat diplomatické východisko.

Z porážky se je možné vyvléknout tím, že vyhlásíte vítězství v rámci realističtějších cílů. Vždyť Saddám Husajn zatáhl Irák do dvou katastrofálních válek – v roce 1980 napadl Írán a o deset let později se zmocnil Kuvajtu. Když na konci obou válek nemohl vykázat žádný úspěch, který by vyvážil všechno to krveprolití, přesto se vyhlásil za vítěze, protože se mu nějakým způsobem podařilo přežít a udržet si moc. Putin je dnes nucen ustupovat od svých maximálních cílů. Stane se ten minimální jeho prioritou?

Text původně vyšel na webu Comment is Freed. Z anglického originálu přeložil Viktor Janiš.

Denní přehledy aktuálních informací, výběr nejzajímavějších článků nebo celé články z vybraných témat. Aby vám během léta nic důležitého neuteklo, využijte možnosti odebírat newslettery Deníku N přímo do vašeho e-mailu. Odběr si jednoduše nastavíte ve vašem uživatelském účtu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Analýza

Ruská válka na Ukrajině

Rusko

Ukrajina

Komentáře, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější