Útěk z bídy do obří nejistoty. Případ ukrajinských Romů ukáže, jestli pomůžeme každému
Česko i Slovensko patří od začátku ruské agrese na Ukrajině mezi země, které chtějí uprchlíkům výrazně pomoci. Otázkou zůstává, jestli se solidarita týká i lidí z okraje společnosti.
Halina a Olga sedí v místnosti plné ruchu. Tu kolem nich proběhne malé dítě, za chvilku se další prožene na odrážedle. O kus dál na improvizovaném lůžku dvojice malých dětí spí. Je tu živo, ale také cítíte kombinaci strachu, únavy a nejistoty.
Obě Romky pocházejí z osady na okraji Užhorodu, ukrajinského města na hranicích se Slovenskem. Žily zde celý život, teď se stejně jako mnoho dalších Ukrajinců rozhodly ze země utéct před válkou. Opustily svůj domov ve snaze najít větší bezpečí.
„Chceme do Česka. Je nám jedno kam. Třeba do Košic,“ říká mladší Olga. Obě ženy na hranicích nevěděly, kam dál pokračovat. Skončily tak jako několik stovek dalších lidí v obci Pavlovce nad Uhom. Provizorní centrum pomoci Romům tady vytvořil pastor Apoštolské církve Marek Gombar.
„Užhorod je nám blízký. Naši dědové tam mají bratry. I naše generace se tam zná s některými lidmi, protože jsme tam jako církev navštěvovali kostel. Tyto kontakty přetrvaly a lidé nás žádají o pomoc, když překročí hranice,“ popisuje mladý duchovní, kterého zde všichni oslovují křestním jménem. Neustále telefonuje a zařizuje nové věci.
K pomoci uprchlíkům se dostal náhodou. Líčí příběh ženy, která utekla přes hranice. Za nimi však nemohla sehnat pro sebe a svoje děti odvoz do bezpečí, zůstávala tak v provizorních stanech. Nakonec se jí podařilo spojit právě s Gombarem. Ten pomohl jí a od té doby i mnoha dalším.
„Musíme pochopit, že na naši hranici přicházejí Romové, kteří jsou sociálně slabší a nejsou moc dobře integrovaní do společnosti ani na Ukrajině,“ upozorňuje pastor.
Na Ukrajině je problém soužití s Romy dlouhodobý a palčivější než v Česku. V zemi jich žije podle odhadů zhruba čtyři sta tisíc. Mnoho z nich v osadách podobných těm z východního Slovenska – bez pitné vody, přístupové cesty, kanalizace či elektřiny.
Děti často chodí do segregovaných škol, takže nemají přístup ke vzdělání. V roce 2018 ukrajinští nacionalisté provedli několik útoků na romské osady s cílem vyhnat jejich obyvatele z okolí měst.
I Olga s Halinou vyprávějí znepokojivě znějící historku. Několik Romů podle nich krátce po začátku války vykradlo v jedné obci obchod s potravinami. Lidé z majoritní společnosti prý následně zaútočili na jejich osadu a některé Romy postřelili. Zda je příběh pravdivý, je obtížné ověřit.
Pastor o tyto dvě ženy, jejich rodiny a mnoho dalších – až na výjimky jde právě o Romy – pečuje společně s místními věřícími. V kostele vymysleli účinný systém. U vstupu kontrolují, kdo přichází. K dispozici mají léky, teploměry či testy na koronavirus. Uprchlíci se obávají, co s nimi bude dál. Jak se o ně postará země, kde skončí.
„Toho se strachují. Když přijde trošku movitější a vzdělanější člověk, nemá se čeho bát. Když jde o člověka, který u sebe nemá ani euro a neumí číst, ptám se, jestli se umíme snížit na jejich úroveň myšlení, abychom jim mohli pomoct. Protože jestli ne, nemůžeme jim rozumět ani pomoct,“ popisuje Gombar v místnosti plné dobrovolníků.
Mnoho z uprchlíků mluví vlastním dialektem, někteří se s obtížemi domluví romštinou, natož jinými jazyky. Jsou zvyklí na jiný způsob života, než je může čekat na západě.
Negativní zkušenosti se už objevují i na slovenské straně hranice. Ukrajinští Romové se podle svých slov potýkají se segregací, nelíbí se jim ani vyjádření některých úřadů. Například šéf uprchlického tábora v Humenném Deníku řekl, že se tito migranti pouze snaží zneužít situaci.
Některé rodiny další cestu vzdaly a rozhodly se vrátit domů. Halina s Olgou a jejich příbuzní doufají, že se pro ně najde možnost, jak odjet do Česka.
Stejný plán má i řada dalších. Některé rodiny se už do Česka dostaly. Řidič autobusu, který je převážel, si stěžoval, že po sobě nechali nepořádek, přestože se mu prý pastor zaručil, že jsou to „slušní Romové“.
„Ale to není pravda, já nic takového nikomu neříkám. Není to naše pýcha nebo snaha něco zkreslit. Ti lidé tady jsou a budou chodit dál. My jsme tady, abychom jim krátce pomohli. Problém ale nevyřešíme. Nejsme sociální centrum, jsme pouze lidé, kteří věří v Boha a chtějí pomáhat,“ vysvětluje Gombar.
S negativním přístupem se setkává i nadále. „Chápejte, že nám řekli, že povezeme bílé Ukrajince,“ zaznělo údajně od řidičů, když dorazili před kostel plný Romů. „Ani se nesnažili najít výmluvu, že musí nutně převést nějakou babičku. Rozumím té situaci a možná i chápu, proč takto smýšlí, ale stále tady zůstává ta stejná otázka,“ říká.
Dokážou se Česko a Slovensko postarat i o ty, které nechce ani jejich vlastní země?
Stručně
- Ukrajinu opouštějí i tamní Romové. Na východním Slovensku jim pomáhá pastor Apoštolské církve.
- Část z nich chce najít útočiště v Česku. Jejich přesun však provázejí problémy.
- Tito uprchlíci nebyli dostatečně integrovaní ani ve své domovině.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
