Hledání člověka v ruské zmrzlině
Glosa Evy Mošpanové: Ruská agrese uvrhla Ukrajince do válečného pekla a mnoho dalších do pocitu zoufalé bezmoci. Je lákavé zbavit se ho změnou zmrzliny a vyhnáním Rusů ze svého podniku. Jenže v čem bychom se pak lišili od těch, kteří páchají zlo, protože lidi už dávno vidět přestali?
V týdnech před ruskou invazí na Ukrajinu jsem každý večer v posteli vyslovila tichou modlitbu: „Pane Bože, dej, ať na Ukrajině není válka.“ A v naději na zásah vyšší moci jsem usnula.
Dřív než se pousmějete nad naivitou takového jednání, ve výsledku nebylo tak odlišné od toho, co dělali jiní. Tisíce lidí každý večer uléhaly s jen o málo racionálnější modlitbou: „Putine, to neuděláš, nevyplatilo by se ti to.“ A v naději, že se to skutečně nestane, usnuli.
Nevyslyšel nás ani Bůh, ani Putin. Místo toho jsem včera na internetu zahlédla fotku otce z Mariupolu. Skláněl se nad tělem dítěte přikrytým zakrvaveným prostěradlem a brečel. Brečela jsem s ním a nechápala, že nebrečí ani Bůh, ani Putin.
Celá křesťanská teologie je vystavená kolem utrpení. Třeba klasická odpověď na otázku, kde byl Bůh, když se děl holokaust, zní: