Jedu zabíjet Čečence. Jedu pro syna. Jedu narukovat. Mozaika příběhů ze stanice mezi válkou a bezpečím
Nádraží v polském městě Přemyšl, stojící téměř na ukrajinských hranicích, se v posledních dnech stalo útočištěm pro uprchlíky z Ukrajiny i symbolickou poslední zastávkou pro ty, kdo naopak míří do boje. Přestupní stanicí mezi válkou a bezpečím denně projdou tisíce lidí a bude hůř. Staniční budova je místem příběhů a dojemných setkání, připomínkou nedalekého konfliktu i síly lidské solidarity. Do boje tu odjíždí Kurd, k Varšavě míří Indové, Ukrajince odváží Čech a v hale tlumočí Bělorus.
Na peroně číslo dva čeká na spoj do Varšavy Daša se synem a dvěma staršími ženami. Cesta z hlavního města Ukrajiny do Polska trvala přeplněným vlakem přes 24 hodin, a to Daša patří mezi ty šťastnější, kteří moc nečekali. Cestující podle mladé ženy seděli na zemi a solidárně se v průběhu dlouhé cesty střídali o sedadla.
„Včera ráno jsme se rozhodli odjet, dokud je ještě možnost,“ popisuje fotografka. Její rodiče zůstali v Charkově, manžel v Kyjevě. Obě města jsou nadále cílem intenzivních ruských útoků a nikdo z uprchlíků netuší, co přinese nejbližší budoucnost.
Daša se synem plánuje zatím zůstat ve Varšavě u přátel. I když Polsko a polštinu znají díky častým návštěvám, moc dlouho tu pobýt nechtějí. „Chceme se co nejrychleji vrátit na Ukrajinu. Věříme, že to půjde,“ říká odhodlaně a v souladu s celkovou náladou v zemi.
Do Varšavy míří i čtveřice Indů, kteří netrpělivě vyhlížejí přijíždějící vlak. Všichni začali studovat v Kyjevě teprve nedávno, teď se ale ze všeho nejvíc chtějí brzy vrátit do rodné země.
„Do Indie letíme za dva dny. Vláda zařídila letadla, která nás vezmou domů,“ vypráví jeden z nich, zatímco u nich brzdí modrá lokomotiva.
Dillí pro krajany do Evropy vysílá desítky evakuačních letů. Na Ukrajině podle aktuálních vládních odhadů zůstává nadále až 7000 Indů – převážně studentů na východě země.
„Poslední dny jsme šli ze Lvova pěšky, bez pořádného jídla a vody. První den jsme ušli asi 25 kilometrů, druhý den jsme ale byli unavení a ušli jsme ani ne 10 kilometrů. Ukrajinci nám však pomohli. Po cestě jsme jedli čokoládu a sušenky,“ popisuje další z indických studentů.
Během pár minut stovky lidí mizí uvnitř a peron zeje prázdnotou. Uvnitř nádražní haly to ale dál švitoří a chodby jsou plné dobrovolníků a lidí čekajících na svůj spoj.
S orientací nově příchozím pomáhá také Bělorus Miša. Na reflexní vestě má