Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Potlačte své ego a spasitelský komplex a buďte spíš průvodcem, radí odbornice, jak pomáhat uprchlíkům

Jak pomoci ukrajinským uprchlíkům, aby to bylo pro všechny strany skutečně smysluplné? Foto: Karolína Poláčková, Deník N
Jak pomoci ukrajinským uprchlíkům, aby to bylo pro všechny strany skutečně smysluplné? Foto: Karolína Poláčková, Deník N

Zuzana Schreiberová má bohaté zkušenosti s pomocí uprchlíkům – ředitelka Multikulturního centra Praha pomáhala mimo jiné už během uprchlické krize spojené s válkou v Sýrii. Sepsala proto hojně sdílený seznam rad pro všechny, kdo se rozhodli pomáhat lidem prchajícím před ruskou invazí. Své zkušenosti a poznatky rozebírá v rozhovoru s Deníkem N.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Jak se efektivně zapojit do pomoci uprchlíkům.
  • Zda má smysl pořádat sbírky oblečení.
  • Na co se připravit, pokud si vezmete uprchlíky domů.
  • Jak komunikovat s lidmi postiženými válkou.
  • Proč není vhodné nadávat před nimi na Rusy.

Váš první příkaz pomoci uprchlíkům zní „šetřit silami“. Proč?

Protože nemáme s válkou zkušenost. Je to něco podobně nevyzpytatelného jako přírodní katastrofa nebo pandemie. Svůj seznam tipů, jak pomoci, jsem jakožto vzděláním historička uvedla postavou Hercule Poirota. Poprvé se objevuje v románech Agathy Christie jako válečný uprchlík evakuovaný z Belgie.

Vzpomněla jsem si na to, že když byla první světová válka, naši pradědové narukovali v červenci 1914 s přesvědčením, že jsou do Vánoc zpátky. Nakonec to trvalo až do listopadu 1918.

Ani teď nevíme, jak dlouho to bude trvat. Minimální výhled jsou tři měsíce. Ale ani po té době se lidé jen tak nevrátí – budou zničené domy, infrastruktura. Radši bych tedy počítala s délkou první světové války než se třemi měsíci.

Pro lidi může být výzva „šetřete silami a nepřepalte start“ poměrně náročná. Jsou v pohotovostním režimu – nejradši by vyrazili a hned něco dělali. Vy ale doporučujete, aby nejezdili k hranicím, pokud tam nejsou s někým domluveni.

Už bych skoro řekla, aby tam nejezdili vůbec. Teď tam jezdí každý den humanitární vlak naložený materiální pomocí, zpátky veze 600 až 700 lidí. Ti budou do Česka přijíždět každý den. Ukrajinská ambasáda ve středu vyzvala lidi, ať nejezdí auty k hranicím s drobnou humanitární pomocí, protože tam pak blokují cestu konvojům.

Ale lidé si třeba řeknou, že když někoho vyzvednou, pomohou mu dříve. Nebude tam muset několik dní mrznout a čekat na vlak.

To je začátečnická chyba dělaná z dobrého srdce: přemýšlím nad okamžitou pomocí nebo pomocí ve velkém množství. Ale první by měla být koordinovaná pomoc.

Pokud mám tedy chuť natankovat, naložit auto pomocí a vyrazit na hranice, co bych měla spíš dělat?

Česko.Digital spolu s Konsorciem nevládních organizací spustilo web www.pomahejukrajine.cz, kam se dají pověsit nabídky pomoci. Chci zdůraznit, aby lidé byli trpěliví – ať pověsí nabídku a čekají. Pohybujeme se v horizontu měsíců. Lidé chtějí okamžitě pomoci i proto, že jim to psychicky dělá dobře – proto jsme v prvním roce pandemie všichni šili roušky.

Stává se ale, že pak lidé volají do humanitárních organizací a ověřují si, zda jejich nabídka dorazila. Představte si, že tam teď neustále zvoní telefony a velké procento hovorů jsou právě tyto dobře míněné, ale komplikující dotazy.

Takže doporučujete zaregistrovat se s nabídkou a čekat?

Ano. A spojit se s velkou organizací. Kouzelné slovo je „potřeba“. Sledovat sociální sítě a zjišťovat, co je opravdu třeba. Zakázat si aktivně působit, vnímat, kde je potřeba, a pak reagovat. To je pravidlo, které jsem si také musela nakázat.

Je tedy lepší nevyhledávat proaktivně své angažmá, ale nechat ho k sobě přijít?

Ano, můžu aktivně vyhledávat informace, sledovat neziskové, humanitární organizace. Nebo pokud funguju ve Skautu, v Sokolu, sousedské komunitě, církvi, můžu se zapojit tam. Pak se pomoc rozprostře. Mít oči na stopkách a hledat v okolí potřebu, na kterou můžu zareagovat.

Spousta lidí ale vnímá válku jako moment, kdy se tříbí charaktery. Přece nemohu sedět jako pecka doma a čekat, až se něco stane, když mladí muži rukují do války a ženy migrují přes půl Evropy. A já se na to budu dívat ve zprávách a čekat?

Je to strašně těžké, ale je spousta způsobů, jak pomoci. Je potřeba si uvědomit, že je to stejné jako v samotné ostré válce: lidé v první linii budou za chvíli úplně vyčerpaní.

Říkám to z vlastní zkušenosti – jsem na magnesii a hroznovém cukru, protože mám stažený žaludek. Dělám školení pomoci a musela jsem odjet z Prahy, abych nebyla pořád na nádraží. Snažím se neodpadnout, zrovna jsem na procházce a dnes mám volný večer.

Pokud pomáháte, je nutné aktivně odpočívat. Pojmout to jako střídání stráží. Teď se do bezprostřední pomoci vrhnou profesionálové, koordinují ji asistenční centra pomoci, která vzniknou v každém krajském městě. Fungují i krizoví manažeři z řad hasičů.

V této fázi se lidé musí zaregistrovat, ubytovat se. Týden budou spát a nadechovat se, pak začne práce. Děti budou chodit do školy, bude potřeba zajistit doprovody. Časem začne doučování, bude potřeba pomáhat maminkám starších dětí s hledáním práce. Pak přijde čas na zapojování lidí do sousedské komunity.

Takže jsme teprve na začátku.

Přesně tak, teď je to vlastně snadné. Charakter se začne tříbit až tehdy, když budeme schopni lidi dlouhodobě doprovázet. Být tu pro ně.

To slovo doprovázet je důležité?

Velmi, ti lidé jsou samostatné bytosti. Chtějí rozhodovat o svém osudu. Proto jsem ráda, že jsou materiály v ukrajinštině, takže lidem můžeme nabídnout informace, zodpovědět jim jejich otázky a pak je třeba doprovodit do asistenčního centra nebo udělat si nové fotky na doklady.

Dalimil Petrilák, který má také bohaté zkušenosti s pomocí uprchlíkům, zmínil další zásadu pomoci: Nejde o to, že „já chci pomoct, já budu mít dobrý pocit“, ale ptát se, jak to udělat tak, aby to mělo efekt.

Ano, a to znamená trošku se zříct svého ega. Počítá se i nenápadná, mravenčí práce. Zaslechla jsem třeba příběh o katolickém knězi, který chodil při uprchlické krizi na jeden z hotspotů uklízet záchody. To samozřejmě nemusí dělat každý, ale i taková drobnost je strašně důležitá.

Když utíkáte z války, máte strach, nejistotu a nervy i žaludek na pochodu, proto je docela důležité, aby se vám na záchodech neudělalo ještě víc zle. Já bych toho faráře okamžitě vyměnila za všechny hrdinské neřízené střely, se kterými jsem se setkala. Možná i za sebe samotnou zpočátku mého dobrovolnického působení.

Jaké jste dělala začátečnické chyby?

Do všeho jsem se vrhala po hlavě, přepálila jsem se tak, že jsem zminimalizovala svůj osobní život, péči o sebe. A na rovinu: očekávala jsem vděčnost. A když něco nešlo podle mých představ, byla jsem z toho vyhořelá. Tehdy člověk odpadne.

Zuzana Schreiberová má jako ředitelka Multikulturního centra v Praze bohatou zkušenost s pomocí uprchlíkům. Foto: Lukáš Houdek

To se vám stalo, když jste se starala o syrskou dívku, která se do Česka dostala přes zdravotnický program Medevac?

Vysnila jsem si, jak se s ní budu učit a že z ní bude doktorka. Typický spasitelský komplex. Byla od dětství v uprchlickém táboře, takže jsme zjistili, že v patnácti letech neuměla násobit – kreslili jsme množiny a učili se.

A já jsem byla nešťastná z toho, že trávila spoustu času na Facebooku. Pak mi došlo, že byla v Česku osamělá – mohlo tady být možná sedm takových dívek v jejím věku, zřejmě o sobě ani nevěděly. Takže žila na sociálních sítích, protože jí to přinášelo kontakt a naplnění.

Jednou mě naštvala, že se nechtěla učit, byla jsem zklamaná. Ale pak její maminku odvezli do nemocnice a ona se jako lusknutím prstu ze dne na den perfektně postarala o celý chod domácnosti. Hned mi došlo: stop, konec se spasitelskými komplexy. Ta holka teď udělala přesně to, na co stačí, a byla v tom perfektní. Tak ji za to oceň.

Takže i pokud si lidé vezmou domů uprchlíky z Ukrajiny a nepůjde to podle jejich představ, nemají být zklamaní?

Ukrajinci mají výhodu, že tady navážou kontakt s komunitou. Ale ve chvíli, kdy to nepůjde jednoduše, a ono to nepůjde, je dobré přijmout situaci a lidi takové, jací jsou.

Lepší je podcenit své síly

Přijedou sem minimálně desítky tisíc lidí z Ukrajiny. Lidé teď obdivují jejich statečnost a soucítí s nimi. Co když si je nastěhují domů a pak zjistí, že nejsou moc kompatibilní a nefunguje to?

Může se to stát, ale nejedná se o žádnou kulturní nekompatibilitu, ale prostou lidskou. Člověk si nevybere, mezi lidmi nemusí být chemie. Je to stejné, jako když máte spolubydlícího, jehož návyky lidem nevyhovují. A to se bude dít často.

A je tedy správné, že lidé v Česku spontánně přijímají lidi domů, nebo by měli spíše shánět hromadnější ubytování?

Myslím si, že kapacity brzy přestanou stačit, takže ubytovávat lidi v prázdných bytech nebo v rodinách bude podstatnou částí pomoci. V uprchlickém táboře nebo ubytovně navíc nemůžete bydlet dlouhodobě. To vás rozloží, demoralizuje. Být v pokoji s někým, kdo mi nesedne, vydržím týden na dovolené. Ale nemůžu to vydržet několik měsíců.

Lidé by si měli naprosto upřímně odpovědět na otázku, jak dlouho to chtějí. Čím delší ubytování, tím lépe. Ale je lepší domluvit se na pár měsíců a pak říct lidem, že jsou fajn a mohou zůstat déle, než slíbit ubytování na půl roku a pak je vyhodit dříve. Lepší je vždycky trošku podcenit své síly.

Jak přemýšlet nad penězi?

Ukrajinci budou mít nárok na dávky v hmotné nouzi a sociální dávky. Budou mít něco málo přes životní minimum, takže na tom budou podobně jako české samoživitelky, které třeba během covidu ztratily práci. Budou schopni časem něco přispívat a vláda teď ještě jedná o příspěvku pro ubytovávající.

Navíc stouply ceny za energie. Je krásné nabídnout se, rozdat se. Ale spočítejte si, jak dlouho to vydržím, aniž by to ohrožovalo rozpočet mé rodiny.

Co dělat ve chvíli, kdy zjistím, že už je ubytování nad mé síly?

První pravidlo je neslibovat lidem, že mohou zůstat, jak dlouho budou potřebovat. To může být i rok. Takže radši slibovat méně. A také okamžitě vstoupit do kontaktu s neziskovou organizací. V každém kraji jsou Správou uprchlických zařízení zřízena regionální integrační centra, ve větších městech neziskové organizace zabývající se pomocí migrantům.

Pokud si někdo přivezl uprchlíky živelně a absolvuje s nimi základní registraci v asistenčním středisku, měl by se tam okamžitě spojit s nějakou neziskovkou. Pak bude možné jí zavolat v případě problémů v domácnosti. Poradit se se sociální pracovnicí, domluvit si třeba tlumočníka a situaci řešit citlivě. Pak se třeba podaří problém překonat.

Tisíce lidí v Česku teď ubytovávají člověka rozklepaného z války. Co dělat? Mám ho nechat být? Nebo se ho snažit nějak zabavit?

Dávám sice rady poučeného laika, ale sdílelo je několik psychologických ambulancí, tak jsem se snad trefila. Především je důležité umožňovat jim kontakt s rodinou. Tím se vracíme k tomu, proč měli mladí muži během uprchlické krize iPhony nebo ta moje dívka ze Sýrie visela na mobilu.

Také je dobré respektovat, že se budou chovat divně. Budou brečet, budou zamlklí. Sama jsem teď při poradě vylítla na kolegy, protože jsem přetažená a můj mozek už neměl kapacitu. I když budou mít nervy na pochodu, nejdůležitější je opět kouzelné slovo „potřeba“ – zjistit, co potřebují.

Co když neumím rusky nebo ukrajinsky?

Mám informaci, že řada mladých žen, které přicházejí, umí anglicky. A pokud neumí, lze se domluvit přes překladač. Zeptat se, jestli chce být člověk sám, nebo jak mu pomohu.

A když jste vy sami v klidu, přenášíte klid i na ostatní. Tón hlasu, gesta, vnitřní naladění, klid jsou natolik klíčové věci, že jsou možná důležitější než to, zda ovládáte ukrajinštinu.

Překlad nejdůležitějších slov a frází najdete v přehledném česko-ukrajinském slovníku.

Co dalšího radíte lidem, kteří pomáhají uprchlíkům bezprostředně po příjezdu, třeba na nádražích a podobně?

Hlavní je zbavit je nejistoty. Pomoc po příjezdu by se měla co nejvíce zprofesionalizovat, takže doporučuji najít, jaká tam působí nezisková organizace a spojit se s ní. V Praze na hlavním nádraží působí iniciativa Hlavák, která potřebuje dobrovolníky. Můžete si třeba stáhnout a vytisknout letáky pro Ukrajince na www.mvcr.cz/ukrajina.

Bohužel narážíme na to, že jsme Ukrajince dlouhodobě brali jen jako levnou pracovní sílu. Ti, kteří k nám přicházejí, slyšeli od svých příbuzných občas hrozné historky.

O práci pro agentury?

Ano, o vykořisťovatelích, zprostředkovatelích, dlouhých frontách na Cizinecké policii a tak dále. A pro nově příchozí bude nepředstavitelné, že by to teď mělo jít hladce. Z české strany je obrovská vůle dát jim speciální dlouhodobé vízum, které bude poměrně rychle vyřízeno, na azyl se totiž čeká v řádu měsíců.

Od momentu registrace budou mít zdravotní pojištění, za pár dní budou moct pracovat, děti mají nárok na povinnou školní docházku za každých okolností – to je v úmluvě o právech dítěte.

O to vše je postaráno, je obrovská vůle úřadů udělit bez okolků vízum. Takže je dobré zbavit lidi nejistoty, co s nimi bude dál. To nikdo z nás nezažil. Maximálně to člověk zažije na Erasmu, když přijede s batohem do cizího města, mluví lámaně a najednou je vděčný za jakoukoliv, i malou pomoc.

Mohou se ale vyskytnout i lidé, kteří to s uprchlíky nemyslí dobře, chtějí na nich vydělávat – takzvaní klienti, kteří se je budou snažit přesvědčit, že jim za peníze vše zprostředkují a zařídí.

Ano, už jsem zaznamenala, že nějakou maminku někdo stáhl o 300 eur s tím, že pomůže zařídit administrativu, která je přitom zadarmo – dokonce teď zrušili kolek na žádost o vízum, Fotolab nabízí pro uprchlíky z Ukrajiny fotografie po celé Praze a v několika okresních městech zadarmo.

Nic není potřeba platit. Pokud začnou „vaši Ukrajinci“ mluvit třeba o tom, že mají známého, který základní administrativu oběhá za peníze, zbystřete.

Pro Ukrajince to nemusí znít jako nic podivného?

V tom je jediný výraznější kulturní rozdíl mezi Českem a Ukrajinou: alespoň malé všimné nebo úplatek je bohužel na ukrajinských úřadech zvykem. V zemích bývalého Sovětského svazu i na Blízkém východě panuje často předpoklad, že zadarmo nemůžu získat kvalitní službu. Takže není na škodu ujistit je, že i když je služba zadarmo, je kvalitní a zaplatil ji stát.

Kdo odsuzuje všechny Rusy, pomáhá Putinovi

Jako pomoc, která není tolik potřebná, jste zmínila sběr oblečení. To se tedy nemá vozit ani na hranice, kde lidé mrznou?

Je to první věc, která člověka napadne. Ale neznám snad nikoho, kdo by pomáhal na hranicích a netrávil tam hodiny tříděním šatstva, které lidé v dobré víře přivezli.

V iniciativě Hlavák nám bylo v letech 2015 a 2016 hloupé odmítat lidi, kteří něco pro uprchlíky přinesli. Převládala protiuprchlická nálada, tak jsme za vlídnost byli rádi. Jenže jsme si pytli s oblečením zastavili kancelář.

Zpětně si říkám, že jsme měli řešit konkrétní potřeby a poptávky. Pak už jsme se poučili. Existují ověřené šatníky, třeba Šatník Nory Fridrichové, který už třeba stopl příjem a vydává. Takže zjišťovat, zavolat předem.

A hlavně vybrat praktické a hezké věci. To jsou „naši“ lidi. Stává se, že lidé nosí roztrhané oblečení. Nebo člověk třídil pytel na hranicích a vytáhl plesové šaty a lodičky. Nesměšovat pomoc druhým s vytříděním šatníku.

To opět zapadá do vašich rad, že je lepší obrátit se na fungující organizace, než vymýšlet něco nového.

Ano. Mít oči na stopkách. A těm, kteří by opravdu chtěli pomáhat a cítí se bezmocní a chtějí být také stateční jako lidé na Ukrajině, bych doporučila vypnout zprávy a sledovat Facebook neziskovek a poptávky. A když se trefíte, je to jackpot.

Zatímco když přivezete neočekávanou a nechtěnou pomoc, budete z toho ještě víc rozladění. Moje oblíbená historka je: ozve se člověk, že má dvoje dětské boty a batůžek a máme si pro ně dojet do Říčan.

V jednom momentě začne něco konkrétního chybět – víte, kolik bude potřeba aktovek, vybavení na tělocvik, školních potřeb? O lidi z Ukrajiny bude z hlediska pokrytí základních životních potřeb průběžně postaráno. A kdo teď vydrží, a až bude potřeba, koupí ukrajinským dětem pastelky, vyhraje to.

Měli by se lidé připravit na nějaké kulturní rozdíly?

Myslím si, že to bude hlavně o prachobyčejném mezilidském soužití – aby si lidé sladili biorytmy, vaření. A nekoupili třeba kilo masa, aniž by věděli, že mají doma vegany.

Člověk má fyzické, psychické a spirituální potřeby. Jejich kultura je lehce tradičnější, většina Ukrajinců je věřících. Takže jedna z potřeb bude najít nejbližší pravoslavný kostel – nejlépe ukrajinský. V Praze je třeba Na Slupi u Albertova. Ten už je teď ale přeplněný.

Měla jsem před rokem v organizaci stážistku z Ukrajiny, která říkala, že se jí v Česku děti ve škole posmívají, že je věřící. To bude možná další rozdíl. Navíc, teď jim začne půst a hodně Ukrajinců se postí docela přísně – stravují se v podstatě jako vegani. To by měli hostitelé také zjistit předtím, než jim třeba připraví hostinu.

Takže jak najít správnou hranici mezi tím, kdy ještě hezky pomáhám a kdy už z nich dělám nesvéprávné lidi?

Je to hodně o nás – přijmout sebe sama v roli průvodce, ne pečujícího. To jsou dospělí lidé. Když někdo špatně mluví anglicky, česky nebo se s ním nedorozumím, úplně přirozená reakce je, že ho okamžitě začneme považovat za méně inteligentního. Je to podvědomé a nevím, čím je to dané.

Jsem zvyklá, že v práci mluvím košatým jazykem a ten člověk mi řekne: „Já chtít pít.“ To je přitom skvělé, když umí pár slov! Doporučuji odhlédnout od toho, a pokud komunikujete přes Google překladač, zadávat do něj k překladu do ukrajinštiny anglické fráze, pokud umím anglicky.

Kvůli srozumitelnějšímu překladu?

To také. Ale protože je to i pro mě cizí jazyk, jdu k jádru věci. Občas dělám poradenství, a když ho dělám anglicky, jsem mnohem údernější, nekroužím a nediplomatizuji.

Jako další zajímavé doporučení zmiňujete nesnažit se zalíbit Ukrajincům tím, že budu nadávat na Rusy.

Ano, opravdu nevím, kolik Čechů je schopno poznat po sluchu rozdíl mezi ruštinou a ukrajinštinou. Znám tady třeba několik rodin z Doněcku, které utekly po roce 2014, a jsou to Ukrajině loajální, rusky mluvící Ukrajinci.

Rusky mluvící Ukrajinci z Donbasu jsou něco jako Slováci v Praze. Představovat si Rusy a Ukrajince může být jako představovat si nás a Slováky. Rusové nejsou Putin.

Rusové a Ukrajinci jsou spjatí rodinně, přátelsky, existuje smíchaný jazyk suržyk – rusko-ukrajinština. I kvůli jejich propojenosti se strašně dlouho nevěřilo, že bude válka. Můžu dostat maminku z Doněcku, která podporuje Zelenského. A když začnu nadávat na Rusy, můžu ji hodně zranit, protože se cítí jako rusky mluvící Ukrajinka.

Podnikatel Dalibor Dědek teď řekl, že Rusům připojí služby, jen když odmítnou invazi. To nejde. Jednak je to pro ně nebezpečné a mohou skončit v cele. A také bohužel celé Rusko je jedna obrovská sociální informační bublina. A sáhněme si do svědomí, kolik z nás bylo za totality chartistů. Svobodnou Evropu poslouchalo hodně lidí a stejně do prvomájových průvodů chodili, aby neměli průšvih v práci.

V čem je teď situace jiná a nová oproti uprchlické krizi okolo roku 2015, při které jste hodně pomáhala?

Solidarita je ohromující, přístup státních orgánů je také skvělý. Jsou sice mezery, ale není skvělé, že když ve čtvrtek začne invaze, v úterý máme v Praze fungující asistenční centrum (původně na Mariánském náměstí, v pátek se přesunulo do Kongresového centra, pozn. red.)? Varovala bych ale před tím, abychom nedopadli jako při předávkování hroznovým cukrem: najede vysoká hladina a pak se člověk zhroutí jako hadrová panenka.

S aktuálním adrenalinem je to podobné?

Ano. Další rozdíl – za syrské války bylo těžké orientovat se v tom, kdo je hodný a kdo je zlý. Člověk musel být odborník na Blízký východ, aby pochopil všechny frakce. Být muž v Sýrii, nevím, za koho bojovat. Tady je očividné, kde je dobro a kde zlo. I když jsme teď obětí velice pozitivní ukrajinské propagandy.

Věci nebudou černobílé, ale je tady stoprocentně jasné, kdo je agresor: Ukrajina brání své území a nenapadá Rusko. Proto je pro nás snadné to přečíst.

Navíc máme vlastní historickou zkušenost s ruskou invazí.

Ano, ale není dobré promítat ji do rusofobie. Protože rusofobie je přesně to, co Putin potřebuje. Potvrdí totiž jeho narativ, že když člověk mluví rusky, je v nebezpečí. Když odsuzujeme plošně všechny Rusy, pomáháme Putinovi.

Navíc je spousta dokladů o tom, že tato generace mladých byla indoktrinovaná odmalička. Celou dobu jim někdo vyprávěl příběh o tom, že je dobro a na druhé straně je zlo.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Migrace a uprchlíci

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější