Už víme, co je skutečná nezávislost, říká ukrajinský dobrovolník, který pomáhá krajanům na útěku

Na co se v rozhovoru také ptáme:

• Proč student Nazar nenarukoval do armády?
• Jakým způsobem na polském nádraží u hranic pomáhá?
• Jaký dopad má ruská agrese na jeho zemi?
• Chtěl by se na Ukrajinu vrátit?

Jak jste se ocitl na nádraží na jihovýchodě Polska?

Studuju na krakovské hudební akademii, ale narodil jsem se v Čortkivu v Ternopilské oblasti na Ukrajině. Už asi dvanáct let se věnuju hudbě, hraju na trubku. Jsem také členem ukrajinského symfonického orchestru mládeže, který se teď snaží po Evropě šířit co nejvíc informací o Ukrajině.

Myslel jsem si, že koronavirus je to nejhorší, co nás mohlo potkat. Teď ale vidím, že ne.

Neměl byste teď jako Ukrajinec kvůli všeobecné mobilizaci narukovat do armády?

Pokud bych přešel na druhou stranu hranice, musel bych narukovat. Rozhodl jsem se ale, že budu dělat to nejlepší, co umím, a to tady – pomáhat lidem, kteří sem přicházejí.

Z Ukrajiny odešlo během šesti dnů přes půl milionu lidí. Chci jim pomáhat i v Krakově – ukázat jim město, pomoct s řešením dokladů, vozit je, kam potřebují.

Zároveň se snažím šířit informace skrze hudebníky, které v Evropě znám – aby pochopili, že pokud nepomohou Ukrajině, je i jejich bezpečí jen dočasné. Pomoc mohou různě – třeba finančně podpořit ukrajinskou armádu.

Jak jako Ukrajinec žijící v Polsku vnímáte, co se děje doma?

Rozhodnout se, co mám dělat, pro mě bylo opravdu morální dilema. Když jsem volal domů, jestli je něco potřeba, popisovali mi, že do mobilizačních středisek se stojí nejdelší fronty v historii Ukrajiny. Spousta lidí odjíždí na Ukrajinu narukovat. Já se snažím, aby byly v bezpečí jejich ženy a děti. Proto je sem přece poslali.

Kdyby si ti muži nebyli jistí, že jsou jejich ženy a děti v bezpečí, nebyli by