Deník N

Americký deník Jany Ciglerové: Spropitné tu už dávno není dobrovolné, nedat ho je trapas

Dýško méně než patnáct procent je v restauraci známkou toho, že jste nebyli spokojeni. Foto: Sam Truong Dan, Unsplash
Dýško méně než patnáct procent je v restauraci známkou toho, že jste nebyli spokojeni. Foto: Sam Truong Dan, Unsplash

Zajímá mě pozorovat, v čem se mění moje chování, když přijedu po delší době do Česka. Kromě chválení, usmívání a zapřádání hovorů s cizími lidmi se od svého někdejšího já nejvíc odlišuju v tom, jak velké dávám spropitné. V Americe je totiž dýško povinnost, je třeba ho dávat mnohem častěji a samozřejmě je také daleko vyšší.

Přiznám se, že se spropitným pořád bojuju a občas se musím zeptat přátel, jestli ho mám fakt zaplatit a kolik. Třeba když jsem tuhle vzala děti ostříhat ke kadeřnici. „Dává se tu dýško a kolik mám dát, když ostříhání stálo 13 dolarů?“ ptám se rychle kamarádky Nancy esemeskou. „To máš 26 dolarů za dvě děti, aspoň třicet tam kadeřnici nech,“ poradila mi obratem. „Já osobně nikdy nedávám tip nižší než pět dolarů, ale to jsem prostě já.“

Radím se od té doby, co kvůli mně kamarádka Emelie vybíhala rozpačitě za mladíkem, který nám dovezl domů na spontánní mejdan pizzy. Trvala na tom, že pizzy platí ona, ale zrovna když u nás poslíček zazvonil, telefonovala s někým do práce. A tak jsem dostala její kreditku s tím, že to mám zaplatit já. „Kolik mu mám dát?“ ptám se jí. „Nějak to zaokrouhli,“ říká mi k ceně 38 dolarů. Poslechla jsem a zaokrouhlila na čtyřicet.

Jen 45 korun dýško? Nemyslitelná ostuda

„Bože můj, ty jsi

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Americký deník

USA

V tomto okamžiku nejčtenější