K Východu se v Česku kloní jednotky procent lidí, prokremelské hlasy budou extrém, říká šéf STEM Buchtík
„Krize tvoří lídry. A vlna solidarity je očekávatelná. Jenže tato krize bude maraton, ne sprint,“ říká v souvislosti s útokem Ruska na Ukrajinu v rozhovoru pro Deník N ředitel agentury STEM Martin Buchtík. „Dělat výzkum veřejného mínění v momentě, kdy je situace takto dynamická, nemá moc smysl,“ dodává. Současné postoje českých občanů k válce či uprchlíkům však ochotně komentuje v kontextu dřívějších dat a predikuje i další možný vývoj.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
- Byli by čeští občané ochotní bránit svou zemi se zbraní v ruce?
- Jak dlouho vydrží zápal lidí pro pomáhání?
- Kdy převládne strach o vlastní budoucnost?
- Kdy a s jakými příběhy se vrátí čeští dezinformátoři na scénu?
- Jak by to vypadalo, kdyby byl premiérem Andrej Babiš?
- Krize dělá lídra. Ale z každého?
- Kdy bude Tomio Okamura vypadat jako „celkem racionální chlapík“?
Existuje nějaký nepříliš starý výzkum veřejného mínění, jestli a za jakých okolností by čeští občané byli ochotní vzít do ruky zbraň? Myslím, že nejsem sama, kdo o tom při pohledu na statečné Ukrajince přemýšlí.
To je dobrá otázka, ale odpověď je složitá. Lidé obecně – a v tom nejsme nijak výjimeční – deklarují, že jsou ochotni položit život za něco, na čem jim záleží, ale co všechno to je a za jakých okolností, to už je jiná věc, obtížně se to specifikuje.
A kdybyste ten dotaz kladli právě teď?
Obávám se, že ani nyní by z toho nic přesvědčivého nevylezlo. Česká veřejnost je v úplně jiné situaci než ukrajinská, a to nejen teď, když začala válka, ale dlouhodobě.
Na Ukrajině byla potenciální hrozba válečného konfliktu přítomná už několik let, po obsazení Krymu byla ukrajinská společnost velmi sjednocená v celkovém názoru, že vlast je potřeba chránit, což se projevilo také v modernizaci armády.
Pokud by Česku reálný konflikt hrozil, což zatím do budoucna úplně vyloučit nemůžeme, co myslíte, jak bychom reagovali?
To by mohlo mít dva různé scénáře. Buď by šlo o dlouhodobě gradující ohrožení, jako tomu bylo na Ukrajině, tam si myslím, že by došlo k postupné výrazné proměně nálad, k aktivizaci a ochotě vzít zbraň do ruky. Ve druhém takovém scénáři by byl konflikt rychlý a nečekaný, že by si lidé nestihli promyslet, jestli ano, nebo ne. Pak opravdu těžko říct. Z toho mi vyplývá, že otázka, jestli bych byl ochotný bránit Česko se zbraní v ruce, je vlastně trochu bezpředmětná. Nyní jde totiž jen o abstraktní deklaraci.
Pokud by Putin postupoval a reálná okupace by hrozila nám, tak by už byly patrně obsazené pobaltské státy a Slovensko, což by znamenalo, že NATO nezareagovalo a že je v rozkladu, tím pádem by i česká veřejnost byla silně demoralizovaná. A to je zcela spekulativní scénář, kterému teď nic nenasvědčuje, to snad jen fantazírujeme.
Nečinnost je zdroj frustrace
Pojďme k našemu hlavnímu tématu, kterým je současná nálada české společnosti a její předpokládaný vývoj. Vidíme velkou aktivitu, podobný zápal, s jakým se v první vlně pandemie šily roušky a pomáhalo se lékařům. Vidíme ochotu pomáhat finančně, materiálně, morálně vyjádřením solidarity, nabízením odvozu a ubytování uprchlíků. Je toto vzepětí v situaci, jaká nastala, očekávatelné?
Řekl bych, že reakce odpovídá závažnosti situace. Je to největší válka, kterou stávající generace zažily. Je blízko. Silná odezva není překvapující. V dílčích ohledech to ale už tak očekávatelné a jasné není.
V kterých?
Překvapení možná je, že česká
