Rekviem za královnu. Ludmila Vaňková a role historické beletrie za socialismu
Když začátkem února ve věku čtyřiadevadesáti let zemřela spisovatelka Ludmila Vaňková, byla to pro mnoho jejích čtenářů symbolická tečka za jednou životní etapou. Řada dnešních třicátníků, čtyřicátníků i padesátníků prožila dětství a rané mládí nad stránkami jejích knih. Za normalizace dodávaly lidem to, čeho se jim v reálném světě nedostávalo.
Ludmila Vaňková sice psala i sci-fi a příběhy ze současnosti, ale v její tvorbě jednoznačně dominovaly historické romány. Bestsellery zasazené do přemyslovské a lucemburské éry a vydávané v nákladech mnoha desítek tisíc výtisků, nekonečné fronty v sedmdesátých a v osmdesátých letech před knihkupectvími vždy, když jí vyšla nová kniha – to byl neodmyslitelný kolorit socialistického bezčasí.
Její romány dílem zaháněly šeď normalizační každodennosti únikem do dramat minulosti, dílem nahrazovaly červenou knihovnu barvitým líčením milostných příběhů z dávné historie. Ale byla tehdejší historická beletrie – ať už z pera Ludmily Vaňkové, či dalších autorů – opravdu jen únikem od deprimující reality do idealizovaných časů, kdy ženy byly krásné, muži stateční a dobro alespoň občas vítězilo nad zlem, anebo má česká posedlost dějinami hlubší a komplikovanější důvody?
Nekorunovaná královna
Ludmila Vaňková počtem prodaných výtisků suverénně vévodila historické beletrii předlistopadové éry. Žádná jiná autorka ani autor románů zasazených do minulosti jí nemohl v její hvězdné epoše konkurovat. Měla všechno, co ti ostatní, a navíc ještě něco, co těm ostatním chybělo – totiž